Tatínek

"Tatínek! Tatínek přišla!" opakuje, když jde do koupelny, do kuchyně ke snídani, při snídani, když ho oblékám, když nasedáme do auta, celou cestu do školky a v šatně.
"Tatínek přijde večer", já na to pořád dokola.
"Ééééé", kvičí nespokojeně Ríša a dodává panovačně: "Přišla."
"Přijde večer." Trvám na svém.

Větu "tatínek přišla" říká Ríša naposledy, a to už klidně a bez pištění, chvíli před večerníčkem, když vidí v okně taťku, který jde domů z práce.

Náš čtyřletý autistický syn se konečně trochu začíná orientovat v časování sloves. Ví, že mezi přijde a přišel je velký rozdíl. Vidí, že táta je pryč a chce, aby byl doma. Aby ho uviděl v okně. Aby máma řekla: "Tatínek přišel." A tak kvičí a místo věty "Chci, aby přišel tatínek" říká: "Tatínek přišla." Taťka říká, že jediným důvodem, proč Ríša hystericky brečí, když jej vidí odcházet, proč pofňukává celý den, že chce mít tátu doma, není on sám, ale "Kdepak ty ptáčku hnízdo máš."

Hned, jakmile taťka otevře dveře, řekne Ríša rychle (i za tátu), co se naučil:
"Jak ses měl? Měl jsem se dobře," a hned dodává: "Kdepak ty ptáčku hnízdo máš."

Taťka, v rámci naší dohody "Naučíme našeho syna mluvit" se s touhle prosbou nespokojuje a pošťuchuje Ríšu k vyslovení celé věty nacvičenou pobídkou:
"Řekni to pěkně" a napovídá: "Tatínku,...."

A Ríša pomalu, jakoby odříkával naučený text, skládá a vyslovuje větu: "Tatínku - já chci pustit - Kdepak ty ptáčku hnízdo máš."

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš je samozřejmě písnička. Zpívá ji Gott a společně s ním už asi měsíc i náš Ríša. Potřebuje tatínka na to, aby si od něj půjčil mobil, na kterém má nahrané dětské písničky. Tancuje pak po bytě, mává mobilem, při vysokých tónech vyvrací oči a zpívá: "Kdepak ty ptáčku hníííízdo mááááš!"

Náš syn má hudební talent. Miluje všechny znělky v televizi, úvodní melodie večerníčků, všechny dětské písničky, co mu pouštíme. Rád zpívá a nemá rád, když zpívá někdo špatně. Maminky zpívají svým dětem, aby se rozvíjely. Mně je to dovoleno jen výjimečně. Téměř vždy, když se o zpěv pokusím, mne můj syn utne už u prvních tónů: "Maminko nezpívej." Chce zpívat sám a tak dodává: "Ty zpívej." Chce samozřejmě říct: "Já budu zpívat.". Ještě stále, ve čtyřech letech, nepoužívá spontánně zájmeno Já. Ale alespoň má jasno, kdo z nás dvou je lepší zpěvák.

Chtěli bychom ho vést k hudbě. Chtěli bychom ho naučit hrát na nějaký hudební nástroj. Nástroj, na který by se dalo hrát jen jednou rukou (kterou má k dispozici), ale neznám. Snad foukací harmoniku, do té slintá už od malička. Nic významného ale zatím nezahrál. Pro batole je to přeci jen dost obtížné.

Pokud ještě trochu rozhýbe svůj obrnou ztuhlý jazyk, mohl by třeba zpívat. A pokud nerozhýbe, bude moct zpívat sbory beze slov. Písnička od Goťáka by v jeho provedení pak zněla asi takto: "Lalalalala lála lá". Jenom bude muset stále ve sboru mezi dvěma staršími a silnějšími sboristy, kteří ho budou celou dobu držet za ruce, aby neutekl kvůli nějaké hlouposti, kterou někde zahlédne.

Ale zpátky k taťkovi. Nemyslím si, že by byl pro Ríšu jen přinašečem mobilu s písničkami. Taťku to ale velmi deprimuje, zvlášť když to je od jeho synů vrchol jejich přízně po jeho návratu domů. Mladší syn, Jindřišek, jej nevítá ani kvůli mobilu.

A tak taťka každý den, když přijde domů z práce a odevzdá synovi mobil, upadá to těžké deprese. Nepomáhají mu ani dny volna, ani těžká práce na zahradě. Jeho černé myšlenky už došly tak daleko, že jednou vyslovil tu větu, které jsem se tolik bála: "Dáme je do ústavu." "Když se přeci někdo nemůže starat o děti nebo to nedokáže, může je dát do ústavu," dodává a pokračuje: "My to už nedokážeme."

Řekl to on, ale mohla jsem to docela dobře říct i já. To není důležité.

Někdy na děti křičím já, někdy on, někdy oba. Není to vždycky lehké. Přesto vím, že kdybychom to udělali, nic by se nevyřešilo. Neprospělo by to nikomu. Stejně by taťka každé ráno, jen co by rozlepil oči, věděl, že se někde TAM vzbudil právě jeho syn, který i TAM, stále každý den říká: "Tatínek! Tatínek přišla."

Autorka má svůj blog www.postizenedeti.cz.