Žlababo,

toto píšu se slzami v očích a s bolestí v srdci za tebe, protože vím, o čem to je - mnohé z toho prožívám taky. Taky máme doma 3,5-letou holčičku a diagnostikovou pervazivní vývojovou poruchou - jedna z poruch aut. spektra, a to si myslím, že vy jste ještě "vážnější případ", že to máte ještě těžší. Stále mám v sobě ten bolestný prožitek, kdy naše holčička (přijali jsme ji do PP v 1,5 roce jako zdravou) dlouhé hodiny každou noc téměř 2 roky plakala a utišila se až tehdy, když jsem od ní odešla a nechala ji v ložnici o samotě, manžel jí ke znovuusnutí nevadil. Je hrozné, když ji vadím právě já, já, která se o ní celý den starám, věnuji ji veškerou péči a lásku...Pečovat o dítě je velmi samozřejmé a přirozené a rodič to dělá rád, vždyť za tu přízeň a lásku dítěte to stojí !! Jenže v případě autistického dítěte ta největší odměna, kterou je jeho úsměv a projev lásky, která je motorem k obnobě sil pokračovat v péči o dětě - třeba i přes nevyspání - schází. Tak to aspoň vnímám já.
I když taky jsem se při čtení pousmála (kromě jiného) této podobnosti: Naše Sára někdy volá na našeho syna Radima: "Adiíínuú" a hned si změněným hlasem odpoví "co je?"

Žlababo, nevěděla jsem, že máš ještě mladší děťátko...snad má taky tuto poruchu...?