Z deníčku soukromé podnikatelky

Venku vřeští kohout a dožaduje se krmení…tak je to bohužel pravda, je ráno. Sundávám si z obličeje kočku a neochotně se hrabu z postele. Kočka spokojeně leze pod teplou peřinu a já si poprvé připomínám, že zvířátka se týrat nesmějí. Škoda.

V mrákotách chystám snídani a krmení pro zvěř, budím dítě a následující půlhodinu opakuji zaklínadlo "oblíkej se, oblíkej se, oblíkej se." Pak ho měním na "chvátej, chvátej, chvátej".

Odvezu dítě do školky. Vrátím se, spočítám slepice, abych zjistila, jestli moje opatření proti kuně byla úspěšná. Zřejmě byla. Chudinka kuna, dneska bude hlady. Nakrmím slepice, zmydlím kohouta. Mám radost. Včera večer vyhrál on, já jsem musela potupně utéct.

Mezitím se radují psi, protože vědí, že půjdeme ven. Dneska se radují naštěstí málo, takže škody jsou minimální - jen stržený ubrus s dvěma hrnečky a talířky. Jó, kdybych nebyla bordelářka a uklidila to ihned po snídani…

Jdeme na vycházku. Jako obvykle si ke psům beru ještě kočárek se sousedovic holčičkou. Vycházka je fajn. Psi se honí mezi kukuřicí a holčička při své oblíbené ukolébavce (haf, haf, vrrrrr HAAAAF!!!) usíná. Psi objevili v poli nějakou zdechlinu a snaží se dostat jí co největší kus na svá záda. Podařilo se. Jdeme domů, vracím spící dítě, sprchuji smradlavé psy, krmím psy a kočky.

Klečím na zemi, oči zavřené, objímám strom. Vidím hvězdy. Slyším známý hlas…"Mééé, mééé, méééééé.". Pomalu otevírám oči…KOZA! Vedla jsem ji na zahradu, koza si všimla, že ještě nestihla sežrat poslední keř růží, zabrala, já jsem uklouzla po mokré trávě a narazila jsem hlavou na třešeň. Zvedám se, vyndávám z čela kousky kůry a jdu lovit kozu. Růže už nemám, nemám už ani zelí a mrkev. Koza je spokojená, nechce na zahradu, míří zpátky do chlívku. Koukám, že z jedné jabloně zmizela jablka včetně větví.

Krčím se vedle kozy, dojím a okouzleně sleduji, jak do konvičky crčí pramínek teplého mléka. Večer budu dělat sýr. Koza se ohlíží přes rameno, moudře na mě hledí a přežvykuje. Konvička je plná. Koza sehne hlavu ještě víc a přesně mířenou ranou mi zadní nohou vykopne konvičku z ruky. Mléko teče po zdi, já se válím koze u nohou. Polovina dnešního výdělku je v čudu.

Odcházím od kozy, pláču nad záhonem s pozůstatky zelí. Růže už jsem oplakala před týdnem, věděla jsem, že ten poslední keř nemá šanci. Kohout si mne křídla a viditelně ho těší, že mi to koza nandala za něj.

Blíží se poledne, odjíždím do školky pro dceru.

Vracíme se ze školky. Psi se radují. Kruci…

Uklízím střepy a rozkousané tužky.

Opakuji ranní zaklínadlo (oblíkej se atd.). Naštěstí je dcera jinak zcela samostatná, takže mám teď čas na údržbu domácnosti. Uklízím, zametám, převlékám postele. Než jsem přinesla čisté povlečení, psi roztrhali časopis, který jsem zapomněla na stole. Znovu zametám.Vyhazuji ven kočky, které do té doby volně proudily po domě, a zavírám okna.

Slyším řev, letím ven. Dcerka si rozmazává po obličeji žloutek, brečí jak želva a ukazuje mi dnešní snůšku vajec. Částečně ji má na mikině, částečně na teplákách, něco je v gumovkách.

Seškrabuji z dítěte druhou polovinu dnešního potencionálního výdělku. Bohužel se kromě zvířat nesmějí týrat ani děti…

Přemýšlím, jestli jsem dneska už něco jedla. Nevzpomínám si na nic. Jdu uvařit.

Najednou slyším z ložnice táhlé zaječení. Vběhnu do ložnice, cestou postupně zakopnu o všechny psy, o některé víckrát, protože tuhle hru prostě milují. V čistě povlečené posteli leží kočka (kterou jsem cca před hodinou vyhnala ven) a vedle ní první novorozené kotě.

Přesouvám kočku s kotětem do porodního košíku, převlékám postel a hasím oběd.

Nesu koze krmení, nechce žrát, poulí oči a zoufale mečí. Volám veterináře. Koza má koliku. Ukazuje se, že během mé meditace pod třešní objevila kromě růží, jablek a zelí i pytel s pšenicí a vydatně si pošmákla. Dostává několik injekcí a já lahvičku s práškem, který mám minimálně dvakrát denně rozmíchat v láhvi s vodou a nalít koze do krku. Podle toho, jak to veterinář líčí, to bude brnkačka.

Veterinář odjíždí, jdu přepočítat koťata. Už jsou tři.

Mažu si k pozdnímu obědu chleba, jdu svést odpolední souboj s kohoutem. Jsem unavená, kohout vyrovnal skóre. Ošetřuji si tržné rány.

Beru psy a tentokrát vlastní dítě na večerní procházku. Trpělivě odpovídám na milión otázek…doprčic, zapomněla jsem na zdechlinu.

Jdeme domů, sprchuji psy. Byli pečliví, zdechlina je do srsti pečlivě zapracovaná.

Přivazuji psy ke stromu, aby venku oschli. Jdu zavřít slepice do kurníku a dát koze lék. Po půl hodině mám lék úplně všude - na obličeji, ve vlasech, v botách. Do kozy se nedostalo ani mikroskopické množství.

Chystám novou dávku léku. Narodila se další dvě koťata.

Ani druhý pokus nebyl úspěšný, ale tentokrát je většina léku alespoň na koze, ne na mně. Koza se bude muset spokojit s vnějším použitím, na další souboj už nemám čas ani sílu.

Jdu vykoupat a uložit dcerku. Vypadá to, že počet koťat už je definitivní.

KRUCI…zapomněla jsem na psy. Vyvlékli se. Kdo by to byl řekl, že psi mají rádi rajčata…

Krmím psy a kočky. Mažu si další chleba, sedám do křesla, chleba pokládám vedle sebe na stolek, zapínám televizi. Na tenhle film se těším už týden. Usínám během prvních minut filmu. Probouzí mě vlhký a stále ještě smrdící pes, který mi vlezl na klín a chce se mazlit. Nemám sílu se bránit. Čtyřicetikilové štěňátko mi olizuje obličej, a když na jeho něžnosti nereaguji, uraženě mi sežere chleba. Opět usínám. Probouzím se hluboko po půlnoci, víc koťat už asi opravdu nebude, kočka chce ven. Pouštím kočku na procházku, oňuňávám koťata, uklízím pomstu uraženého štěňátka (myslím, že to byl svetr, ale už se to nedá přesně poznat). Z posledních sil lezu do vany. Usínám. Probouzí mě drkotání vlastních zubů a zuřící kočka, která chce domů ke koťatům a ječí za oknem.

Polomrtvá padám do postele.

Za chvíli vstávám…