Stěhujeme se. Co na to děti?

Třicetiletá Dana byla spokojená. „Odtud se už do konce života nehnu,“ prohlásila, když se z těsného bytu svých rodičů odstěhovala s manželem a synem do pohodlného čtyřpokojáku v sídlišti. Podobně jako ona se Češi, ve srovnání se zahraničím, stále ještě stěhují relativně málo a neochotně. Odchod celé rodiny za prací se týká nejčastěji špičkových manažerů, vyslaných centrálami svých společností do dceřiných firem. Většinou se však přechodně stěhuje jen ten, koho se práce ve vzdáleném místě týká, zatímco rodina zůstává v původním bydlišti. Nejsnáze odcházejí mladí dospělí z vesnic a menších měst do větších aglomerací - a na rozdíl od otců, jezdících za prací, se natrvalo vracejí jen výjimečně.

Poslední léta přece jen přinášejí změnu. Kolem většiny tuzemských měst vznikají nové satelity rodinných vil, domků či viladomů. Podobně se rozrůstají i vesnice poblíž průmyslových center. Houfně se do nich stěhují hlavně mladé rodiny s dětmi ze sídlišť a rušných center. Jen z Prahy se v loňském roce vystěhovalo více než 54 tisíc lidí a přistěhovalo se jich 31 tisíc. Podle aktuálních statistik Českého statistického úřadu se například do rozrůstajících se předměstí Českých Budějovic - do Borovan či Českého Vrbného - loni přistěhovalo jednou tolik lidí, než kolik odešlo.

Mně se tady nelíbí

Nový byt bývá větší, hezčí, v zeleni, se zahrádkou, každé dítě v něm má svůj pokoj - na lepší se vždycky lépe zvyká, říkáme si. A tak nás negativní reakce potomků nejednou nepříjemně zaskočí. „Připravili jsme Davídkovi celý pokojíček, všechno měl nové, spoustu krásných hraček, jenže on jen příšerně ječel a vůbec nechtěl v tom pokoji být,“ vypráví Kateřina o reakci svého tříletého syna.

„Děti jsou v podstatě konzervativní, mají rády jistotu a převratné změny zrovna nemilují. Když je vytrhneme z prostředí, na něž byly zvyklé, a přesadíme je tam, kde nikoho a nic neznají, bývá to problém,“ konstatuje poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková. Stačí, že v předsíni už není obrovská skříň, za kterou se dalo donekonečna dělat baf. Vlastní pokoj může být pro dítě, dosud zvyklé motat se s hračkami mámě v kuchyni pod nohama, něco jako obávaná samotka.

Jitka s Vojtěchem se rozhodli od začátku zapojit své předškolní dcery do zařizování nového bytu a svoji metodu vřele doporučují: „Začali jsme dětským pokojem. S dětmi jsme vybrali nábytek, pak jsme hned přestěhovali hračky. Takže když my jsme ještě obkládali koupelnu a zařizovali ostatní místnosti, holky už měly svoje království. Než jsme se defi nitivně přestěhovali, byly už v pokoji dokonale zabydlené.“

Věk hraje velkou roli

I když jsme často zvyklí stěhovat se jen tak daleko, aby aspoň jeden z manželů neměnil zaměstnání, pro děti to většinou znamená nástup do nové školky a školy. Proto se také mnozí snaží zvládnout stěhování přes léto nebo počátkem školního roku, aby potomek nastoupil do nového kolektivu hned v září. Z hlediska adaptace je to sice nejvýhodnější, nicméně riziko citového a sociálního strádání hrozí vždycky. Jeho síla závisí na mnoha okolnostech. Jednou z nejpodstatnějších je věk.

Když se Jana s Mirkem stěhovali na druhý konec Prahy do domku po rodičích, chodil mladší Honzík do páté třídy a patnáctiletá Hanka do druhého ročníku šestiletého gymnázia. „Vozili jsme Honzu do původní školy, ale stejně to už nebylo ono. Nemohl si po vyučování dlouho hrát s kamarády, protože ho čekala víc jak hodinová cesta domů. A spolužáky nechtěli rodiče takovou dálku k nám pouštět. V září nastoupil na osmiletý gympl poblíž, našel si nové kamarády a dokonale se s naším koutem Prahy sžil. Hanka jezdila až do maturity na Jižní Město, teď na vysoké má kamarády z celé republiky. Doteď v sousedství skoro nikoho nezná. Doma se jí sice líbí, ale kdyby se měla odstěhovat někam jinam, asi by jí to nemrzelo tolik jako Honzu,“ konstatuje matka Jana.

Stesku a pocitu, že v původní škole a se starými kamarády bylo všechno lepší a jednodušší, se úplně zabránit nedá. „Dítě si těmito pocity potřebuje projít, většinou si i popláče. Nebojte se emocí a nechte ho plakat nebo projevit vztek, očišťuje se tím,“ vysvětluje Ivana Halíková. Zároveň ale buďte připraveni pomoci, doporučuje.

Pozor na adaptační krize

Adaptace na změnu je značně individuální. „Někomu stačí pár dní, jinému půl roku. Každopádně je třeba počítat minimálně s tříměsíčním adaptačním obdobím,“ upozorňuje psycholožka.

Aklimatizovat se na nové prostředí bývá náročné i pro dospělé, zvlášť pokud se sousedé zrovna nevydařili, v domku se začínají objevovat skryté vady, doprava a nakupování funguje jinak, než jsme si předem plánovali, případně pokud si musíme zvykat na jiné zaměstnání nebo na novou roli osoby v domácnosti. A tak psycholožka radí: Ve chvíli, kdy dítě pláče nebo nadává, nezvyšujte jeho nejistotu a odpor tím, že před ním rozpoutáte vzrušenou diskusi na téma: Bylo vůbec nutné se stěhovat? Případně prošpikovanou argumenty „já ti přece říkala“ nebo „to jsem přesně věděl“.

A jak vypadají signály, že se zabydlováním se v novém prostředí není všechno v pořádku? „Mladší děti bývají plačtivé při odchodu do školky nebo prvních školních tříd, nechtějí tam, utíkají se do nemoci. Po ránu si stěžují na bolest hlavy, bříška, mohou i zvracet, snadněji onemocní respirační infekcí. U starších žáků se může přidat záškoláctví. Dětem, které se stanou outsiderem v kolektivu, hrozí nebezpečí šikany,“ upozorňuje doktorka Halíková.

Podezřelé může být, když dítě o škole a nových spolužácích vůbec nevypráví nebo odpovídá vyhýbavě. Jenže například dvanáctiletý Petr si vymýšlel barvité historky z nového školního života jen proto, aby udělal rodičům radost - měli tak zamotanou hlavu se zatékající střechou, že jim raději několik měsíců tajil, jak se mu spolužáci smějí a pronásledují ho cestou domů…

Podle psycholožky Halíkové bychom neměli dovolit, aby synové a dcery pocítili, že se kvůli starostem se stěhováním dostávají mimo okruh našeho zájmu. Chceme-li se opravdu dovědět, co se potomkovi v novém prostředí líbí a co ne, nestačí obvyklý raketový výslech u večeře. „Ovšem pokud se v rodině vzájemná komunikace, důvěra a svěřování příliš nepěstovaly před stěhováním, mohou být rodiče nezvykle dotěrnými dotazy potomkovi, zejména dospívajícímu, podezřelí, a patrně se taky moc nedozvědí,“ dodává psycholožka.

A tak nezbývá, že nenápadně sledovat, zda se potomek stýká s novými spolužáky i mimo školu (návštěvy, telefonáty, společné akce) anebo jestli mu zbyl jen občasný virtuální kontakt s kamarády v bývalém bydlišti.

Autorka je redaktorkou časopisu Psychologie dnes.