O řidičáku a mytí nádobí

Život ve svých různých podobách je moudrý učitel.S narůstajícím počtem dětí jsem začala mít ráda i různé technické výdobytky současné doby. Třeba pračka - úžasná věc. Prát pro pětičlennou rodinu v ruce? –děkuji, nechci. Televize? Babička s dědou v nedohlednu, venku psí počasí a rodičovské ruce, práce plné? Občasné zmáčknutí kouzelného knoflíku a na chvilku odpočinek od nekončících dětských otázek. Úžasné.

Auto? “Mami a proč vlastně nemáme auto, když ho všichni mají“, ptává se občas nejstarší syn. “A proč myslíš, že máme nohy?“, zas a znova odpovídám.

A tak si to po těch nohách šlapeme, pěšky či kolmo. S narozením druhého dítka se stěhujeme blíž svým snům z města na venkov. Blíž přírodě. Co nejblíže. Do pohraničí. Na samý konec vesnice.

Šlapeme dva kilometry na nejbližší nádraží, dva zpátky. Šlapeme ve slunci, dešti, mrazu, vánici… Syn začíná chodit na zájmové kroužky - cest na nádraží a zpět je víc a víc. Přibývá nám další dítko. Tlačíme kočár do kopců a zpět vláčíme těžknoucí batoh s nákupy. Když je hezky, muž jezdí do nejbližšího města vzdáleného 12 km na kole s vozíkem. Jedno dítě před sebou, jedno za sebou… O víkendech se skoro ani z vesnice nedostaneme.

„Proč vlastně nemáme to auto?“, občas zašumí vzduchem. Zlehka se začínám touto otázkou zaobírat. Co kdyby se ten řidičák někdy hodil?

Jako pobavení pro své okolí i samu sebe se zapisuji do autoškoly. Po prvních „šlapačkách“ se dozvídám, že jejich cílem bylo pochopit práci spojky při couvání. “Nic z toho jste asi nepochopila“, oznamuje mi milý mladý instruktor, “ale naučila jste se držet volant“. V podobném duchu probíhají i mé další jízdy.

Život je moudrý učitel. A šprýmař. Ve stejný den kdy mám zkoušky, vychází v novinách článek v jehož úvodu stojí – „L. G. se společně s rodinou odstěhovala z města na venkov, kde se učí žít v souladu s přírodou. Zjistila, že k životu nepotřebuje ani ledničku ani auto“.

Od prvních zkoušek odcházím bez řidičáku.

Léto střídá podzim.

Od druhých zkoušek odcházím bez řidičáku.“Tak jsem si to zkusila, abych pochopila, že auto opravdu není nic pro mne“, oznamuji okolí. “Nejde to a opravdu ho nepotřebuji“

„Řízení ber jako mytí nádobí“, píše mi spřízněná duše „hlavně nic nepitvej“.

To se tedy té milé duši řekne. Ale vždyť já si i to mytí nádobí musela vymyslet tak, aby mě bavilo. Mít nádobí, protože prostě musím? Nikdy. A co takhle dát si hned na kohoutek mapu republiky a po ní očima cestovat sem tam? To už by šlo. A co takhle vyrobit si vlastní mísy, misky, talíře, pekáčky….. Myjete misku a vybaví se vám, jak při její výrobě prostřední dcerce byly sotva čtyři dny a páni kluci zrovna byli kupovat kočár….umýváte hrnec od polévky a víte, že ten kousek mrkve co tam zbyl na jaře sázel váš milý muž a vy jste zrovna zašívala roztržené synkovy kalhoty… To by šlo. Hora nádobí je velká a všechny příběhy převzpomínané? Co takhle zpěv? Řvete jak na lesy a všichni v domě vědí, že na vás nesmí mluvit. Proč? “No protože máma přeci medituje…“

A tak při svých cestách autem hodně přemýšlím. Uvědomuji si, jak hodně společného má řízení auta s řízením vlastního života. Všechno se odehrává mnohem rychleji a mnohem viditelněji.

Auto jako symbol mého pohybu životem.

Přichází zima.

Naše rodina se opět rozrůstá. Pod srdcem se má k světu čtvrté dítko.

Přistávám z éterických oblastí na zem.

Srovnávám si hodně věcí sama v sobě. Učím se soustředit. Nerozptylovat se úžasnými stékajícími kapičkami deště na předním okénku, když mám blikat, řadit, šlapat na spojku a hlídat kutálející se míče na vozovce. …nebo opravdu sledovat přednosti na křižovatce, když si tam jdu kvůli tomu stoupnout s učebnicí v ruce, místo sbíraní barevných podzimních listů na přilehlém trávníku a jejich následnému zakládání právě do té učebnice.....nebo přemýšlení proč zrovna ta paní, která jde vedle po chodníku, kulhá.

Pochopila jsem, že auto prostě existuje a může mi být dokonalým pomocníkem, jsem-li v souladu se sebou samou.

Čekají mne další zkoušky. A tak na závěr měním úvod tehdejšího článku a prohlašuji: Paní L.G. zjistila, že ke svému životu potřebuje auto, třeba právě proto, aby mohla žít se svojí rodinou na venkově.:)