Jezdit, jezdit, jezdit

Řidičák mám od 18 a pak sedm let pauza, protože můj otec i bratr jsou přece muži a muži řídí rádi a lépe. Pak jsem potkala svého muže, který nedovedl pochopit, proč si od něj nepůjčím auto a nezajedu za mamkou do druhého města, proč se bojím vyjet s autem zaparkovaným mezi dvěma jinými s třiceti centimentry na každé straně (kam ho předtím zaparkoval on), proč ho na dovolené v noci (uprostřed opuštěné krajiny Sicilie) nenechám vyspat kvůli takové hlouposti, že z ničeho nic končí silnice srázem a dál už je kolem jen jakési bahno a bagr, nebo už hodinu jedu na jedničku a stále zastavuji a rozjíždím se v poledním parnu v koloně v tříproudu... Dnes vozím dvě berušky a ta tříletá mi při parkování radí a vtipně komentuje, když zajíždím na více pokusů, a má radost, když mi to jde hned. Nejsem skvělý řidič, ale jezdím bezpečně a vím, že z bodu A do bodu B prostě dojedu