nebojte se

Chtěla bych povzbudit všechny nejisté, váhající a manžely deptané řidičky - fakt se nebojte. Já dělala řidičák hned v 18, ještě za hluboké totality, instruktor byl naprostý macho a šovinista, který mne dokázal vydeptat do bezvědomí. Doma mi auto rodiče nepůjčovali, takže nastala dlouhá přestávka.Vdala jsem se do Dánska, kde jsme bydleli v podstatě na okraji malého městečka, jen louky a krávy - všude daleko. Mimi na cestě a manžel pořád na služebních cestách. Začal mne trénovat - ve vojenském prostoru v lesích, kde se opravdu nemohlo nic stát. Já před pupík už skoro nedosáhla na volant, ale věděla jsem, že musím zlomit strach, jinak budu v každodenním životě zcela nemožná. Povedlo se, začala jsem jezdit - výhoda byla, že dánští řidiči byli - tenkrát- velmi ohleduplní. Postupně jsem zvládla i zajíždění ve šňůrách na trajekty apod. Po návratu do Čech/Prahy jsem se nestačila divit tomu bezohlednému hukotu na silnicích, ale i na to se zvykne. Kamarádku deptal manžel podobným způsobem,jak jste tu některá popsala. Začala jsem jezdit s ní a hodně ji povzbuzovat - dnes je z ní řidička-suverén a je skvělá. Já jezdím skoro denně a stále mne to velmi baví. Věřte si a pilně trénujte bez ohledu na nějaké řeči. Třeba se Vám to začne i líbit a rozhodně Vám ježdění velmi usnadní život. (P.S. syn dnes už také řídí a jen se mi směje, že jako spolujezdec šlapu na svém místě na imaginární pedály - nemohu si pomoci).