Život v paneláku

Od svých 3 let bydlím v paneláku ve městě. Spoustu let jsem náš domov nenáviděla a přála si bydlet u babičky na vesnici v domečku. V dospělosti zůstala pouze touha po domečku, zatím nenaplněná. Rodiče mi přenechali byt, ve kterém jsem vyrostla a tak jsem v paneláku dál. Rýsuje se nám možnost na odkup bytu, což bychom rádi a tak postupně byt zvelebujeme. Musím říct, že teď to tu už začínám mít ráda, možná i proto, že je tu spousta naší práce a zařizujeme se podle svého. Mám tu kamarádky a mé děti taky. Vybavenost je maximální, do centra je to čtvrt hodiny tramvají. Mám možnost realizovat se ve svých zálibách, organizujeme program v mateřském centru, učím tu kroužek. Tohle všechno bych na vesnici nemohla. Chybí mi zahrada, ale na druhou stranu manželovi rodiče jsou z vesnice, zahrádku mají, ale pouze se zeleninou. Na proběhnutí ani kousek místa. V noci tam neustále štěkají psi, brzy ráno soused řeže dřevo... U nás doma je klid.
Po smrti babičky jsem měla možnost získat její dům, ten, o kterém jsem v dětství tolik snila. Nádherný pozemek, 60km od našeho města. Že by se musel dům celý zbořit a vlastně postavit nový by snad tolik nevadilo. Ale ve vesnici nic není. Obchod ano, škola, školka, hospoda, doktor. Ale dál? Pro člověka zvyklého 25 let na třísettisícově město je to málo. Nikoho tam neznáme, vzdálenost do našeho města je už docela velká, doprava špatná. Manžel by tam těžko hledal práci. Dům se za směšný peníz prodal.
Zatím sním dál, ale už jsem víc realistická. Vím, že na vesnici daleko od našeho města nepůjdu. Na dům ve městě peníze nebudou. Všichni v domě bydlet nemůžeme, tolik místa není, ony ty paneláky taky nemusí být špatné, když se o ně lidé trochu starají a mají fajn sousedy (na ty si stěžovat nemůžeme). Ano, děti si hrají na hřišti mezi paneláky, stříkačku jsem tam zatím neviděla, zato psí lejno nejednou. Tohle mi vadí.

P.S. Žlababo, držím palce, aby si Ríša zvykl. Nedávno jsem na vás myslela, že už jsem od tebe dlouho nic nečetla a jak se vám asi daří. Hodně štěstí.