Re: Cvičení

Skramuško, chtěla jsem Tě poprosit, kdybys měla trochu času a napsala něco na naši diskusi Rodiče dětí s DMO do tématu Život dítěte s DMO
Mám už sedmiletého kombinovaně postiženého syna a docela bych ráda věděla jak se to může vyvíjet dál, jaké jsou možnosti, jak se to dá zvládnout. Taky by mě docela zajímal Tvůj pohled jako sourozence postiženého dítěte - před čím se vyvarovat jako rodič, abych své zdravé dceři neublížila.
Budeš moc hodná, když si najdeš čas a napíšeš pár řádků. Díky.
Rony
PS: Ještě k tomu jak se bavíte o cvičení manželů. Já mám takovou zkušenost, že můj muž se hodně, ale moc hodně bránil tomu cvičit s Bobíkem Vojtovku (nevím teda jaký k tomu měl důvod, ale uváděl, že mu drásá nervy to jeho křičení). Byla jsem kvůli tomu na něj naštvaná - měla jsem pocit, že to všechno visí na mě. Když jsem pak otěhotněla, tak jsme se s rehabkou domluvily a postavily manžela před hotovou věc. Šel se mnou na cvičení a rehabka mu řekla, že teď si to vyzkouší on (cizí ženské nechtěl odporovat) a ta ho vychválila do nebe, jak mu to dobře jde (a nelhala, fakt je hodně šikovný), udělala proslov typu, že mi teď musí pomáhat a že přece nemůžu cvičit s břichem. Do porodu jsme civičili společně a potom si cvičení přebral manžel úplně (cvičili jsme vlastně zároveň - on se synem a já s dcerou). Abych pravdu řekla, tak potom co si přebral cvičení, tak Bobíka už já neudržím, takže mu teď vlastně ani nic jiného nezbývá ...
No a chtěla jsem tím říct to, že se to třeba jednoho dne taky zlomí a chlap začne s dítkem i cvičit... a mimochodem, když cvičí on a já mám poslouchat to kvílení, tak mi to taky hodně vadí (je to daleko horší než když člověk to dítě drží a cvičí s ním, než když jenom slyší ten křik).