Nedá se zobecňovat

Dcera padala tak, že natažená jako prkno spadla do zadu a do hlavy to byla oravdu řacha. Občas se to stalo,když si sama sedla nebo postavila. Ale hlavně se to začalo dít, když začala sama chodit. Krásně šla, vypadala naprosto sebejistě a najednou pád dozadu a přímo na hlavu. Tehdy jsem ji dva měsíce vodila za ruku - i doma, do tří let měla tendenci padat dozadu - z prolézaček apod. Tehdy jsem neměla srovnání a myslela jsem si, že je to normální. Kdyby byla druhorozená, asi bych s ní mazala na neurologii. Ale teď je z ní skoro skoro slečna a na sporty je docela šikovná.
Když začal chodit mladší syn, děsila jsem se toho. Ale začal chodit a problém s padáním dozadu vůbec neměl. Padal tak nějak normálně. Ale kdybych se řídila u prvního dítěte radami ve výše zmíněném článku, nevím, asi by to dopadalo docela špatně.