naučit je to....

No, já mám pocit, že autorka fakt nechtěla říc, že máme děti nechat padat odkudkoli a za každou cenu....

spíš mi to přijde, že to přesně sedí na kamarádku, která se synovi, když začal chodit, snažila pomáhat stylem, tady je schod, tady je klacík, zvedni nohu, dej mi ruku... po pár měsících toho musela nechat, protože zjistila, že malej se vůbec nedívá pod nohy a chodí podle instrukcí a běda, jak instrukce nepřijde - zakopne i o malej kamínek
babičkám vysvětluje doteĎ, že ho maj nechat bejt

a tak je to i s pádama....

já teda nemůžu moc soudit, protože malá je hodně šikovná a hlavně má rozum, takže cokoli začla dělat, tak dělala v době, kdy už to rovnou uměla - od momentu, kdy si poprvé sedla a pustila se opory, tak sebou nikdy netřískla, od momentu, kdy si stoupla v prostoru, tak se rozeběhla a padala zásadně dopředu na ruce
když někam leze či něco vyvádí (a vyvádí hodně - možná i proto, že cítí, že se já nebojím, tak se taky nebojí), tak vyhodnocuju - vyhodnocuju výšku případného pádu, místo případného pádu a možnost malou neodhadnutelných záludností - takže když hrozí pád opravdu z výšky, případně na tvrdý povrch či ostrou hranu, zasahuju (jdu blíž a jsem připravená chytat)
stejně tak zasahuju, když třeba hrozí převrhnutí židle a tak

malá už je teď, ve dvou letech, pěkně mazaná a třeba v roce a půl lezla v lese na lavičku z kulatiny a než vylezla, rukou vyzkoušela, jestli se nehejbe

jo, padá - ale nejhorší pády a úrazy jsou, když stojím u ní, případně dělámě něco spolu a ona spoléhá na něco, co mě ani nenapadne (třeba mi sedí na kolenou, předklání se a myslí si, že jí držím - bouli měla fakt velikou)