Neutěšování

Já bych si jen dovolila poznámku k tomu neutěšování: mám dvě kamarádky, které neutěšují (pozor - neříkám, že nechají padat a ubližovat si - pouze po pádu neutěšují!). A co je výsledkem? Dítě spadne (zakopne atd.), zvedne se a jde dál. Ani nepípne, nenapadne je zaplakat, protož prostě neví, že v této situaci by řvát mělo. Matka v něm nevyvolává dojem "že se něco stalo", nezahrnuje je po pádu přehnanou pozorností - ani ve smyslu "chudáčku, honem poď já tě budu utěšovat" ani "vidíš, jaký seš nemehlo, a já ti ještě přidám na prdel"... samozřejmě se matka ujistí, že se nic nestalo... ale když se ten pád před dítětem nerozmazává, tak ono samo z toho taky tragédii nedělá. Viděla jsem ty dítka když třeba zakoply a spadly (i celkem drsně), prostě se zvedly a šly dál. Ve stejné situaci kdy jiné dítě se rozeřvalo a vyžadovalo pofoukání, pochování, politování, utěšení atd.
Mně to přijde zajímavý. Sama za sebe asi neutěšovat nezvládnu, já jsem asi nasáklá rodinným modelem utěšování; ale když to někdo zvládne, je to fajn. A podotýkám, že to nejsou žádné "matky drsavy", co by dítku odpíraly lásku, blízkost a pozornost. Ale prostě když upadnu, tak vstanu a jde se dál. No a co?