Spoléhat na matku?

Já jsem celkem oprásklá v tom, že ledacos dětem dovolím , aby si zkusily, nepanikařím při každé modřině, odřenině, krev z nosu nebo ze rtu taky bývá...moje děti se dokáží a vždy dokázaly omlátit, i když se SNAŽIM zachranovat, chytat, změkčovat . desetkát stihnu, po jedenácté nedoběhnu, když malá leze na stůl - už to samo o sobě jí dává příležitost tak k pěti až deseti bolestivým pádům denně. ALE můj názor je, že naučit dítě, že půjde hlavou po hlavě do nebezpeší, nebo už bude padat a matka stojí u toho a jen PŘIHLÍŽÍ (a nebo si to ještě natočí) , mi přijde trochu zbytečně tvrdá škola života. Přece spíš by mělo mít pocit určitého bezpečí s matkou, že může zkoušet svoje síly a trénovat své schopnosti s vědomím, že je tu někdo, kdo podá pomocnou ruku. Že by bylo třeba od batolecího věku dítě takto nekompromisně vychovávat k výhradnímu spoléhání na sebe sama, to zase teda nevím.