Taky vám utíká?

Zvířecí mláďata následují své rodiče a stejně je tomu u přírodních národů. Zato u nás, ať už v parku nebo na ulici, vidíte jiný obrázek: rodiče běhají za svými batolaty. Čím to? Není někde chyba?

Ve známé knize Koncept kontinua líčí autorka Jean Liedloffová jako jeden z důsledků odtržení od přirozenosti to, že děti utíkají svým rodičům: „Jedním z nejpodivnějších důsledků ztráty víry v kontinuum je schopnost dospělých přimět děti, aby jim utíkaly,“ píše autorka, která studovala život venezuelských indiánů. „Srdci malého kontinuálního (rozuměj zhruba přirozeného, pozn. aut.) dítěte v neznámém prostředí není nic bližšího než zůstat u mámy. Všichni naši příbuzní savci, ale i ptáci, plazi, a dokonce i ryby se chovají podobně. Mládě následuje matku – je to v jeho nejlepším zájmu. Yequánské děcko by ani nenapadlo zatoulat se na lesní stezce od matky, protože ta se neohlíží, aby kontrolovala, jestli jde dítě za ní.“ Utíkání dětí je zkušeností dnešních rodičů. Batolata utíkají rodičům přísným i benevolentním, matkám, otcům, babičkám. Jakmile dítko začne běhat, matky aby se staly přebornicemi ve skoku dalekém, a hlavně rychlém. Představa dítěte pod koly náklaďáku je k tomu donutí.

Proč tomu tak je? Proč malí indiánci svým matkám neutíkají, zatímco malí Evropané či Američánci ano? Jean Liedloffová vidí problém ve společnosti a v nepřirozenosti výchovy – zejména v tom, že matky odložily své děti do kočárků a ztratily své přirozené instinkty, takže je pak ztrácejí i jejich ratolesti. Na tom samozřejmě něco je, nicméně se domnívám, že nejde o klíč k „našemu případu“. Ten nespočívá ve společenském uspořádání ani ve výchově. Je v uspořádání prostředí.

Na louce to funguje

Udělejte si pokus: vyjděte si s vaším dítětem do nějakého bezpečného prostředí, třeba na louku, a nechte je, aby vám utíkalo, jak chce. Chovejte se přitom zcela přirozeně, podle nálady: hrajte si s ním, hoňte je, anebo si třeba natrhejte kytici lučního kvítí. Uvidíte, že vám batole neuteče. Podobně jsou extrémně vzácné případy, kdy dítě uteklo rodiči třeba od neoplocené chalupy. Pokud není ve výchově nějaký vážný problém, děti rodičům opravdu neutíkají. Přirozeně objevují své možnosti a pomalu se odpoutávají od matky, to ano. Vydávají se na stále delší výpravy, přitom si však matku hlídají, po očku ji sledují a vždy po nějakém čase se k ní vrátí, aby získaly odvahu k dalším průzkumům.

Tak proč ne ve městě?

A jak je to s městským prostředím? V parcích běhají rodiče za dětmi, domnívám se, spíše z ustrašenosti: aby dítko nenašlo psí hovínko, někoho neobtěžovalo… Pokud dokážete takové riziko přijmout, stane se z parku výše popsaná louka. Na ulicích však musejí i neustrašení rodiče dítě buď nějakým způsobem přivázat (nejčastěji v kočárku), nebo používají ony rychlé skoky. Proč? Vysvětlení je prosté: jde o auta. Běžně se pohybujeme v těsné blízkosti rychle jedoucích vozidel, jež mohou způsobit smrt ve zlomku vteřiny, stačí i jediný krok vedle, z chodníku do vozovky.

My dospělí o nebezpečnosti aut víme, a umíme s tím pracovat, takže nám hrozí jen malé nebezpečí. Batole o nebezpečnosti aut neví, a přirozený respekt k nim nemá. Nefunguje bohužel ani přirozený mechanismus rozvoje strachu u dětí – přenášení emocí z matky na dítě. Proč by se dítě mělo aut bát, když se máma denně pohybuje v jejich těsné blízkosti a zůstává přitom klidná?

Malé dítě se tedy teprve musí naučit bezpečnou vzdálenost od aut dodržovat. To ovšem nějakou dobu trvá a vyžaduje jistou úroveň rozumových schopností, včetně sebekontroly. Co nám zbývá, než se to naučí? Minimalizovat pohyb v okolí rušné vozovky, a když to jinak nejde, mít dítě zabezpečené i proti jeho vůli. Někdo volí šátek, jiný kočárek, větší dítě třímáme za ruku. Nic lepšího bohužel za současného životního stylu nevymyslíme. Útěchou nám může být, že ač je takové omezení pohybu dítěte nepříjemné, psychické trauma mu nezpůsobí.