Žijeme skromně. A co na to děti?

Když dospělí žijí v režimu dobrovolné skromnosti skutečně dobrovolně, je to krásné. Společně si šikovnýma rukama opraví venkovské stavení, uspořádají skromnou svatbu a stravujíce se vlastními výpěstky počnou děťátko. To odroste prsu, vyleze z šátku a pak teprve začne ta správná mela.

Dítě se potká s vrstevníky z méně skromných rodin a dříve či později se začne dožadovat neskromně zbytných věciček. Někteří rodiče rezignují a podlehnou zcela, jiní částečně, v každém případě je potřeba poskytnout potomkovi srozumitelné vysvětlení, proč zvolili právě tento způsob života a co jim kromě zdánlivých hendikepů vlastně přináší za výhody.

Downshifting aneb proč to ti rodiče dělají?

I v českém prostředí se zabydlely anglické termíny slow life a downshifting, jejichž pochopení a následné osvojení už v mnoha zemích světa leckomu otřásá životním stylem. Stále větší počet lidí si uvědomuje, že čím víc utratí, tím déle musí pracovat na to, aby to zaplatili. S příchodem rodiny se toto téma stává ještě palčivější, děti rostou rychle a ne každý je ochoten „propracovat“ krátké období, které mohou strávit podnětným soužitím se svými dětmi a rodinou vůbec. Nestojí o to, aby roli vychovatele převzaly státní instituce, případě soukromá vzdělávací zařízení. Častý je model, kdy matka zůstává doma s dětmi, dokud o ni stojí, a rodina mezitím žije z jednoho platu otce živitele. Méně běžně se setkáváme s rodinami, kdy se výchovy celodenně účastní i otec. Jednu takovou rodinu, s jejímž životním stylem pod heslem Spolu, spokojeně, udržitelně se můžete seznámit na blogu www.poddracimkamenem.cz, jsem požádala o krátkou definici jejich pohnutek:

„Žít tak, jak žijeme, nás přiměla především touha a potřeba být jako partneři a rodina spolu, získat prostor pro společný růst a kontinuální práci na sobě a našich vztazích. Vzdání se některých společenských výdobytků a rezignaci na některé životní scénáře, které dnešní společnost nabízí, vnímáme spíše jako osvobození a převzetí zodpovědnosti za sebe sama. Nejde tedy příliš o dobrovolnou skromnost, ale jakýsi úkrok stranou ve jménu svobodné volby a zájmů rodiny.”

Ekologie jako argument

Dalším důvodem pro jisté uskromnění je pro mnoho lidí ohled na budoucí generace a planetu Zemi. Někomu stačí pár působivých záběrů popelářských vozů sypajících odpadky z mola přímo do moře, aby si uvědomil, že tolik tretek, jejich obalů a zbytků osobně opravdu nepotřebuje. Na Zemi je nás několik milliard, a pokud by se všichni měli mít tak “dobře”, jako je standardní v euroamerické civilizaci, jedna planeta by brzy přestala dostačovat.

Důvody pro změnu životního stylu leckdy přicházejí právě s dětmi a do té doby ekologicky vlažné osoby s vyhlídkou na svět, v jakém by jejich děti měly nadále žít, radikálně mění své postoje. A tehdy ve svém osvícení a dobrotě naráží na nevděčná dítka a jejich touhu po čínské plastové hračce.

Co se skrývá za pískací myší

Nezbývá, než děti od útlého věku seznamovat s ekologickými a sociálními dopady své volby. Je dobré, aby se odmala dozvídali, že pískací plastová myš made in China je sice bude deset minut bavit, ale její výroba stála nějakou tu energii, pár těch neobnovitelných zdrojů a půl litru nafty, než ji sem dovezli. A tak rodiče donekonečna vysvětlují, že ano, je pravda, že sousedovic Véna má čtyři autíčka na ovládání a opravdovou motokáru, ale když chce pouštět draka, musí vyrazit do kukuřičného strniště sám po zavírací hodině družiny, protože mamka s tátou na ty auta někde musí vydělat. Že sice nikdy v životě nemusel pomáhat na zahradě, ale na maliny musí do Kauflandu nebo k nám. Že každá mince má dvě strany a u nás doma se tak o čokoládu dělíme, ale zase je fajn, že narozdíl od vytuněného jedináčka odvedle máme s kým. Že za cenu jedné mlsky v pestrém obalu, kterou znají z reklamy, by se slušně navečeřela rozvětvená čínská rodina.

A pak někdy za odměnu přijde okamžik, jako když se syn autorky tohoto článku od nevrlého dotazu „Proč musíme bejt takoví zelenináři?” dopracoval až k prohlášení, že to má ten Véna „stejně blbý, že nemá ani pole, von to všechno musí shánět!”

Další informace naleznete v časopisu Děti a my.