Chceme žít pomaleji a jíst zdravě

Nechceme sériové výrobky, radši budeme doma kutit. Už do sebe nechceme v kvapu hodit nějaké jídlo a rychle zase běžet vydělávat peníze! Naopak si přejeme v pohodě vychutnávat potraviny od farmáře. Už žádné pochybné polotovary – začínáme vařit sami.

Tenhle současný trend, asi patrnější na Západě než u nás, může být reakcí na to, že společnost už je tak bohatá, že přestává mít smysl stále usilovněji pracovat, budovat kariéru a kupovat si pořád víc a víc věcí. Ale v posledních letech ekonomické krize a ropného zlomu (tj. vyčerpání zásob nafty natolik, že už bude jen zdražovat) by mohl tento přístup představovat i příhodný nástroj, jak se bránit proti hrozícímu celkovému chudnutí společnosti. Na tom se může podílet i vyčerpání dalších planetárních zdrojů, růst populace až někam k devíti miliardám a také stále nepříjemnější chování měnícího se klimatu. Takže co si raději dopřát ekologický luxus, nehonit se za výdělky a kariérou, ale vychutnávat si každý okamžik a ze samozásobitelství udělat hobby a tvořivou životní náplň?

Období technooptimismu

Ze svého dětství si pamatuji tehdejší vize životního stylu budoucnosti: mezi mrakodrapy sviští vznášedla, všichni lidé jsou skvělými specialisty ve svých oborech a nikdo rozhodně neztrácí čas kutilstvím, protože veškeré služby i domácí práce zajišťují příslušní odborníci v součinnosti s nejrůznějšími automaty a roboty, takže se žije po všech stránkách maximálně efektivně – a odpočívá se ve specializovaných relaxačních zónách tak, jak nám to naordinují vědci. Nějaké domácí zavařování, pletení svetrů, a dokonce i běžné vaření, praní a žehlení nemá v tomto světě místo! Je to zastaralé a zpátečnické plýtvání časem.

Tento zářivě optimistický, vyčištěný, hygienický, dynamický, vědecky naplánovaný svět ale už tenkrát představoval spíš jen abstraktní vizi, která se v reálu nikdy neujala, protože lidé nejsou stroje a jejich potřeby vypadají úplně jinak. Přesto nás současná společnost stále ještě vede k tomu, abychom pracovali co nejefektivněji a s co největším ziskem, jinými slovy nás orientuje na výkon bez ohledu na to, že to třeba sníží kvalitu našeho života.

„Greenwashing“ kontra radikální řešení

Zpomalení životního stylu nemusí automaticky znamenat, že se zadřou roztočená kola konzumu a že kapitalistická ekonomika přestane fungovat. Neviditelná ruka trhu se dovede chopit i téhle příležitosti a začít hbitě vydělávat na trendech domácího kutilství, gurmánství typu „slowfood“ nebo na snahách žít ekologičtěji. Takovou pověst má hnutí LOHAS (Lifestyles of Health and Sustainability), o kterém mnozí soudí, že je určeno spíš pro majetné a vzdělané vrstvy. „Lohasovství“ totiž často spočívá v nakupování zboží, které poškozuje životní prostředí o něco méně než jeho starší varianty. Dobře ladí s takzvaným „greenwashingem“ neboli „natíráním nazeleno“ současných firem, které lákají zákazníky reklamami typu „musíte si nutně koupit náš nový model auta nebo pračky, protože je úspornější než ten starý“. Díky „lohasům“ a podobně smýšlejícím lidem se zvyšuje odbyt hybridních vozů, biopotravin, nízkoenergetických a pasivních domů vybavených nejmodernější technologií, značky fair trade a klasická „tvrdá“ turistika je nahrazována ekoturistikou. To je jistě dobře, ale „lohasové“ přece jen musí na to všechno vydělávat, takže se zapojují do existujících struktur společnosti, třebaže asi netráví v práci šestnáct hodin denně a daří se jim dosáhnout jistého zpomalení a zároveň zkvalitnění života.

Jiný, radikálnější přístup představuje záměrné omezení konzumu a nakupování vůbec s příklonem k samozásobitelství a k vědomé skromnosti. Jakmile se zbavíte tlaku na vydělávání peněz, bude váš život pomalejší a klidnější, i když to třeba bude znamenat trávit několik hodin denně péčí o vlastnoručně pěstovanou zeleninu. Je to tak trochu návrat obloukem k životu našich prababiček, aniž bychom ovšem jejich prostou životní náplň pokládali za dřinu a za známku příslušnosti k nižší společenské vrstvě. V zahradničení, chovu hospodářských zvířat, přípravě dříví na topení a podobných činnostech nacházíme kýženou smysluplnost, kterou náš městský život už postrádal.

Alternativy na výběr

Velmi úspěšné jsou u nás v současnosti farmářské trhy. Jejich myšlence sami zemědělci dlouho nevěřili, ale ukázalo se, že společnost je pro ni víc než zralá. Podobný koncept představují takzvané bedýnkové systémy a zemědělství podporované komunitou, kdy si zákazníci předplatí u farmáře pravidelné dodávání bedýnek se sezonní zeleninou a dostanou vždy to, co se právě urodilo; nabídku mohou ovšem před sezonou ovlivnit tím, že nahlásí, o co mají zájem.

Radikálnější hnutí se šíří v sousedním Německu: jde o lidi, kteří chtějí žít „nekapitalisticky“ a také to realizují. Zavítáte-li na právě probíhající výtvarný megafestival Documenta v německém Kasselu, mezi exponáty narazíte na „nekapitalistický kiosek“ a „nekapitalistickou bylinkovou zahrádku“ místního hnutí And And And. Propaguje se tu pěstování jedlých rostlin ve městech, konzumace místních biopotravin od drobných farmářů a vytváření nové pospolitosti v místní komunitě. Jen pár kilometrů od Kasselu jsem měla možnost strávit tři týdny v komunitě Gastwerke, která hostila náš ekologický kurz a konferenci. Komunita obnáší asi dvacítku lidí, kteří si zakoupili areál bývalého lesnického centra a žijí tu pospolitým životem – všechno, co kdo vydělá, dají „do jednoho hrnce“, společně si i vaří a jednou týdně se scházejí, aby probrali hospodaření i další stránky svého soužití. Říkají, že takový život jim dává svobodu – nemusejí stále myslet na vydělávání peněz, protože se podporují navzájem. Mít děti tu nepředstavuje ekonomickou nevýhodu, a tak jich mají poměrně hodně, mohou si vybrat práci, která je baví, ale samozřejmě to předpokládá uvědomělou skromnost, nesobeckost a velkou ochotu o všem neustále komunikovat a řešit problémy už v zárodku. Zpomalení životního stylu umožňují i alternativní peněžní systémy. Na mnoha místech západní Evropy dnes lidé zakládají i své vlastní alternativní měny nebo systémy výměny věcí a služeb (barteru).

Návrat k přírodě dříve lidé realizovali útěkem z města, v současnosti ale přicházejí na to, že město není třeba opouštět, ani to všichni z praktických důvodů nemůžou udělat. Současným velkým trendem je hnutí Transition Cities: pojem „tranzice“ – tedy přechod – je myšlen tak, že až dojde nafta a až budou důsledky globálního oteplování drsnější než dnes, bude třeba změnit životní styl, tak proč se tím nezabývat už teď? Hnutí má své skupiny v mnoha západních městech a nejde o žádné depresivní čekání na Armageddon, ale o pohodové společné činnosti jako pěstování zeleniny v městských komunitních zahradách (pod hlavičkou Edible Cities neboli Jedlá města), obnovování společenského života v ulicích, zřizování cyklostezek místo aut a podobně.

Žhavý trend městských komunitních zahrad dospěl právě letos i do Prahy, kde vznikly dva projekty z tohoto soudku – Kokoza (zkratka z Komunitního kompostování a zahrad) a Prazelenina (Pražská zelenina). Třetí projekt komunitní zahrady zvaný Kom-pot se letos objevil v těsné blízkosti Prahy. V avantgardnějším Berlíně už je komunitních zahrad celá řada, jak legálních, tak i „guerillových“, kde se nikdo nestará o posvěcení ze strany úřadů a prostě začne vysazovat rostliny na opuštěné plácky.

Z článku, který se přečtete v časopisu Psychologie Dnes.