Každý touží někam patřit

Od roku 1995 se v České republice rozvíjí nové metody sociální pomoci, zcela odlišné od klasického institucionálního modelu sociální práce. Jde o streetwork, tedy terénní sociální práci a o nízkoprahové kluby – nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. Tyto typy služeb jsou velmi často mylně přiřazovány pouze do drogové problematiky. Jejich záběr je však daleko širší – obsahují v sobě prvky sociální pomoci, prevence i volnočasových aktivit a dávají tak novou šanci pro práci s dětmi a mládeží.

Těmito slovy charakterizuje svou záslužnou činnost Česká asociace streetwork. V současné době registruje ČAS v České republice 234 takových zařízení. Jedním z nich je i nízkoprahový klub Pacifi c při Komunitním centru Motýlek na Praze 9. Proč nízkoprahový? Nízký práh evokuje snadnou dostupnost pro děti a mládež, pro které je překročení jakýchkoliv vyšších prahů k aktivnímu trávení volného času z nejrůznějších důvodů příliš složité, ne-li nemožné.

Od mateřského centra k nízkoprahovému klubu

Když se v roce 1999 sešly na sídlišti Černý Most v Praze dvě maminky na mateřské dovolené, Zuzana Jelenová a Hana Urbanová, sotva by si dovedly představit, kolik dětí a s jak širokým spektrem specifi ckých potřeb bude za pár let využívat jimi poskytovaných služeb. Inspirovány potřebou individuálního přístupu k dětem se zdravotním postižením kdysi založily Sdružení na pomoc dětem s handicapy a pustily se do projektu „Integrovaná herna“, kam se obracelo stále více rodin. Postupně se nabízené služby rozšířily a vše zastřešilo Komunitní centrum Motýlek, které dnes kromě centra pro děti s postižením ve svých prostorách provozuje také mateřské centrum a již zmíněný nízkoprahový klub.

Na otázku, jak je napadlo rozšířit služby o nízkoprahový klub, kam mohou docházet děti od 6 do 18 let, aby svůj volný čas netrávily v partách, na ulicích, v parcích nebo hernách, odpovídá ředitelka Hana Urbanová s úsměvem: „No jak… Komunitní centrum Motýlek provozujeme na sídlišti, kde žije mnoho rodin sociálně slabších nebo z minoritních etnických skupin. Jejich děti chodily kolem našeho centra, dívaly se oknem a klepaly na nás, že chtějí také dovnitř. A tak si samy řekly.“ Součástí nízkoprahového klubu je i filmový a diskuzní klub, besedování, výlety, příměstský tábor, děti tu mají možnost se i doučovat. Dětem tu zkrátka nabízejí kvalitní alternativu aktivního vyžití. Zásadním přínosem je také prevence a poradenství. Mnohdy děti pocházejí z opravdu smutných rodinných poměrů, kde nezažívají vůbec hezké a bezstarostné dětství. „Kdo žije spokojený život, těžko si umí představit, s jak zoufalými příběhy a nelehkými osudy se v naší práci setkáváme. “ dodává Hana Urbanová.

„Problémové“ děti

Důvodem, proč se tisíce dětí a mladých lidí toulají po ulicích, je kromě nezájmu o mimoškolní aktivity i to, že si je nemohou finančně dovolit.

Důsledkem bývá nenaplněný čas a nuda, odkud je jen krůček k pokušení zakázaného ovoce. Možnost zdarma navštěvovat místo, kde jsou svým způsobem chráněni a pod „dozorem“ zkušených a školených pracovníků, je pro ně velmi důležité. „Můžeme jim nabídnout příležitost pozitivně ovlivnit postoje a životní styl, pomoc v sociálním začlenění, v řešení různorodých problémů, směrujeme je k odpovědnosti a snažíme se navyšovat jejich kompetence, aby se uměli v životě a různě nepříznivých situacích orientovat, chovat i jednat,“ upřesňuje Hana Urbanová ideál, k jakému činnost klubu směřuje.

„Naši klienti mnohdy pocházejí z nevyhovujícího rodinného prostředí. Není výjimkou, že se již během svého dětství setkají s násilím, agresivitou, nepochopením a nezájmem ze strany rodičů, to vše podbarvené i zoufalou ekonomickou situací celé rodiny. Zároveň jejich zázemí postrádá základní stabilitu – jen málo z našich klientů vyrůstá v úplné rodině. Děti se dokonce dostávají do pozice horkého bramboru, který si rodiče bez skutečného zájmu přehazují, nebo se o něj naopak přetahují. Není neobvyklé, že každé z dětí v rodině má jiného otce a zároveň se ne vždy jedná o ideální náhradní ‚tatínky’ – na pořadu dne tak bývají dluhy, problémy se zákonem, nezaměstnanost jednoho nebo obou rodičů.

Dítě vyrůstající v takovém prostředí se pak potýká nejen s problémy v rodině, ale i v širším prostředí. Nemá stejné možnosti co do využití svého volného času jako jeho vrstevníci, nabalují se problémy s autoritami (zejména učiteli ve škole) a školní neúspěšností, dítě je často obětí nebo naopak iniciátorem šikany. Snadno tím získá nálepku ‚problémové’, které se jen obtížně zbavuje. Je tedy pochopitelné, že hledá útočiště a zázemí mezi vrstevníky s podobným osudem, kde si v rámci party zahrávají s různými formami zábavy, která je na hranici nebo i za hranicí zákona – experimentování s návykovými látkami, vandalismus, drobná nelegální činnost jako krádeže a podobně,“ doplňuje Petra Blažková, vedoucí klubu.

Svoboda volby v chráněném prostoru

Je na dětech, kdy přijdou a jak často, na jak dlouhou dobu, jakým zájmům se budou věnovat. Samozřejmě však musejí dodržovat přesná pravidla, která mimo jiné zakazují užívání alkoholických nápojů, drog, násilí a šikanu. Mladým lidem tu nabízejí mnoho programů a poradenství v oblastech, o kterých z nejrůznějších důvodů nemají s kým mluvit. Zkušení pracovníci jim dokáží zprostředkovat nejen informace o možných rizicích nevhodného chování, např. užívání návykových látek, úskalích sexuality, možnostech vzniku závislostí, ale také s nimi probírají i vztahové otázky, zabývají se finanční gramotností a dluhovou problematikou, pomáhají při hledání zaměstnání, doprovází klienty na jednání s úřady či doporučují návazné služby.

„Snažíme se vytvářet chráněný prostor, aby v něm klienti nacházeli svoje místo, což právě v mnohdy nebezpečných velkoměstech a na anonymních sídlištích chybí,“ popisuje úskalí života ve velkých městech Hana Urbanová. V Motýlku jsou připraveni pomoci příjemní, mladí a hlavně empatičtí pracovníci s bohatou nabídkou zájmových činností a vybavení – stoly na ping-pong či fotbal, šipky, hudební nástroje, keramická dílna nebo kuchyňka, kde se učí vařit, zapůjčit si mohou i sportovní potřeby na ven. Během léta se děti mohou zapojit do příměstského tábora, který nabízí aktivity jak v prostorách Motýlku, tak mimo něj. Většinou se v rámci programu podívají na nějaký hrad, navštíví zajímavá kulturní nebo zábavní místa, zúčastní se sportovních klání, mají příležitost výtvarničit, vařit, dívat se na filmy.

Najít pevnou půdu pod nohama

O jednotlivých smutných příbězích, které přivádějí klienty do Pacifi ku, nelze mluvit zcela otevřeně. V nízkoprahovém klubu se klientům z pochopitelných důvodů zavazují k mlčenlivosti.

„Je nesmírně důležité tento slib neporušit, abychom nezklamali důvěru, kterou klient získává po mnohdy velmi dlouhou dobu. Když si představíte, že k nám zavítá mladý člověk, který byl v dětství svědkem úmrtí svého rodiče, je jistě zřejmé, že musel prožít neuvěřitelnou bolest, úzkost a že se mu zhroutil svět. O takový příběh není snadné se podělit na první schůzce. Myslím, že nesmírnou úlevu a jistý pocit bezpečí přináší to, že klienti mohou docházet do klubu anonymně. Ne každé dítě si však umí najít cestu do takovéhoto zařízení samo, proto jsou součástí našeho působení i přednášky s představením programů klubu Pacific ve školách, aby děti věděly, kde mohou hledat otevřenou náruč,“ líčí křehké předivo pomoci ředitelka Motýlka Hana Urbanová.

Děti a mladí lidé, kteří navštěvují klub Pacific, se setkají s prostředím, kde jsou přijímáni, kde mohou prezentovat a prosazovat svoje názory a postoje, kde má o ně někdo skutečný zájem a bere je jako sobě rovné. A to je přístup, který často chybí i v jiných než jen výše zmíněných problémových rodinách. O tom svědčí i slova samotných dětí: „Já sem vlastně chodím, jenom když je mi blbě, je to asi jediný místo, kde se můžu vypovídat a najít s pracovníkama řešení. Kámoši mě podrží, ale v Pacíku mi pomůžou.“ (K., 13 let) nebo „Hrozně bych si přál, abych mohl doma s rodičema mluvit tak, jako s váma na klubu, aby mě poslouchali a neodsuzovali.“ (M., 18 let) Ne všichni klienti zkrátka pocházejí ze složitých sociálních poměrů. Do klubu často zavítají třeba děti, které bydlí u babičky, protože o ně rodiče nestojí nebo nejsou schopni se adekvátně starat, ale i středoškoláci a jedničkáři.

„Myslím, že něco jako typický klient neexistuje, každý příběh je jedinečný a každé z dětí potřebuje individuální přístup. Setkáváme se však se stále se opakujícími tématy, jakými jsou potíže se zapadnutím do kolektivu, sklony k agresivnímu a vulgárnímu chování, rizikový sexuální život a jeho velmi časné zahájení, u starších klientů jsou to témata kopírující život jejich rodičů – nezaměstnanost, dluhy, neschopnost či neochota dokončit střední vzdělání, rodičovství ve věku, kdy jsou ještě sami dětmi. Věříme, že se u nás klienti cítí dobře a je pro nás radostí, pokud jsme součástí hledání změn ke zlepšení jejich života, nebo se nám podaří pomoci najít pevnou půdu pod nohama a zažít úspěch,“ uzavírá vedoucí klubu Petra Blažková.

Více informací o nízkoprahových zařízeních na www.streetwork.cz nebo na adresách jednotlivých sdružení. Nízkoprahový klub Pacific, potažmo Komunitní centrum Motýlek najdete na stránkách www.motylek.org.