Re: Nežijem ve Venezuele

Jo, tak to je ono - já tuto knihu sice nečetla, ale udělala stejný objev - tedy o něco později, než v 18-ti měs., tak cca na 3-letech - do té doby jsem hodně vozila - bydlím v Pze a jsem typ na celodenní (půldenní) výlety po městě a to bych bez kočárku těžko zvládala.
Syn byl zdrhací vždy a všude, jakmile byl vypuštěn, nabral směr ode mne a pohyboval se závratnou rychlostí už od 1 roku. To že já za ním pak cválám byla pro něj výborná hra, a to doslova, pro mne už to tak veselé nebylo. Dodnes si vzpomínám, že jsem se musela ve zlomku vteřiny rozhodnout, zda-li nechám kočár stát a doženu ho bez něj, nebo je nebezpečí dost daleko a já to zvládnu i s kočárem...

Problém jsem nakonec spatřila v tom, že čím více já si hlídám jeho, tím víc si on nehlídá mne.
Vždycky, když si ho jakože nevšímám a jdu rychle svou trasou, drží se vedle mne v podstatě automanticky. Zejména když spěcháme, má fakt strach, aby mne neztratil.

Nevím, zda-li by to fungovalo i dříve, tedy když byl menší. Myslím, že jen v tom případě, že by prožil nějakou negativní zkušenosti s tím spojenou, tedy že by se mi ztratil na delší dobu. To se ale nestalo, fakt jsem ho hodně hlídala - ono to v Praze ani jinak nejde...
Tím to taky je - ty děti extrémně chráníme, protože i rizika a následky jsou extrémně vysoké...