neběhala jsem za dětmi

Všichni mi vždycky říkali: "počkej, až začne lézt/chodit, to se naběháš", ale já nikdy za svými dětmi neběhala. Nechala jsem je lítat, jak chtějí. Zvláště dcera byla v tomhle ohledu se mnou v souladu. Pořád za zadkem. Nikdy jí nenapadlo někam utíkat. Ani ve městě. Syn už byl trochu jiný a ve městě byl problém ho přimět k tomu, aby šel tím směrem, kterým je potřeba. Ten byl skutečně "utíkací". Ale já s nimi do města chodila vyjímečně. Proč taky, když máme zahradu a pár metrů od ní les. Já jsem naopak vítala, když se začali pohybovat, neboť když jsem je nechala v obýváku a šla vařit do kuchyně, tak si za mnou "došly" a nebrečely mi tam (to dělal hlavně syn).
Přitom je zajímavé, že dceru jsem nekojila a syna částečně ano. Takže ten "přirozenější" by měl být právě on. A bylo tomu opačně.
Dnes už není problém ani s jedním. Ani když vyrazíme jednou za měsíc, za dva do obchoďáku. Drží se rodičů.