Re: Mně tahle myšlenka v knížce otevřela oči

Každopádně, v jistém okamžiku jsem si vybrala, a to to, že raději nechám vyhrát dítě, a vědět, že časem s ním bude lepší domluva, než ho nechat přejet. S oběma mladšími dětmi jsem se do takových situací dostala, kdy mě prostě nenásledovali, klidně si sedli na zem, seděli čtvrt hodiny, a pak se zvedli a šli přesně opačným směrem, bez rozhlédnutí prostě vstoupili do silnice. Tehdy jsem se rozhodla, přijmu ze správných životních postojů co půjde, ale za svou hranici nepůjdu bez ohledu na to, jak moc to odporuje konceptuální teorii.
Dcera za mnou už jde, když jí zmizím z dohledu, zpanikaří a utíká za mnou, sleduje si mě. Každopádně ta prodleva několika vteřin, než se rozhodne, že mě bude následovat, by jí mohla být osudná. Já se pohybuju většinou jen kolem silnice, často po silnici, když chodník není.
V lese jim těch pár vteřin dám klidně a mohu kontinuovat, u silnice je i vteřina hodně.
Zní to asi sarkasticky, ale chci tím říct, že příroda nepříroda, někdy jsou okolnosti tím hlavním hybatelem
Jsem neřidič, pohybuju se hlavně pěšky, trochu méně mhd.

Jinak - děti zlobí či zuří nejen proto, že hledají mantinely. Prostě jsou naštvané. Na něco či někoho. Jako my dospělí