svoboda

Když mi bylo 25, měla jsem naprosto jasně daný sama v sobě, že děti budou, ale v nejbližší době rozhodně ne. Důvodem byla domělá ztráta svobody a strach z toho, že se budu starat o bezbranný uzlíček zcela na mně závislý a už nic jiného nebude. Za rok jsem byla těhotná, byla to souhra náhod a nehod, ale syn ač neplánovaný byl rozhodně chtěný. Po roce a půl plácání se v tom si teď teprve uvědomuji, že syn mi svobodu nevzal, pokud chci něco dělat, je jen těžší to zrealizovat, ale dá se. Svobodu vzal v tom smyslu, že nemůžu dělat svoje věci kdy chci, musím vše plánovat, ale dělat je rozhodně můžu. Dítě mě omezuje, ale ne na svobodě jako takové, spíš zabraňuje být pohodlná. A ještě k párům, které se rozhodnou nemít dítě. Je to strašně individuální věc, myslím, že můžou prožít výborný život, vyplní ho společně něčím jiným než dětmi. Co ale ve chvíli, kdy zestárnou a budou nemocní? Myslím že mít děti je vlastně v určitém smyslu sobecké a nemít je je neuvážený krok. Pak se ale taky může stát, že umřete v šedesáti či dříve a nestihnete si ani uvědomit, že máte či nemáte děti, v takovém případě je na tom každý stejně.