10.10.2008 11:50:17 Olga, 4děti
Re: jak to snáší rodiče a další příbuzní?
Je mi, Anno, o 15 let víc než Tobě. Tatínek mi zemřel, když mi bylo 38, maminka před pár měsíci. Oba byli činorodí a poměrně mladí (61, 66let). Maminka měla menší zdravotní problém (nebrala pravidelně ve svém věku žádné léky!), se kterým byla na půlhodinové operaci. Třetí den po zákroku během dvaceti minut zemřela na embolii. Nikdo to nečekal.Manžel přivezl z nemocnice pytel věcí včetně hřebenu, na kterém byly ještě její vlasy a vlhký zubní kartáček, kterým si ráno bez problémů sama(!)vyčistila zuby. Do hodiny pak byla mrtvá.
Byly to právě moje děti, které mi pomohly zvládnout nejtěžší chvíle. Na pohřeb přijela z dálky i maminčina přítelkyně z mládí. Sama s přítelem. Je jí 67 a kromě přítele (a mojí maminky) nikoho nemá. Procestovala snad celý svět. Děti mít nechtěla. Maminka mi říkala, že si spolu celá léta povídají o lecčem, ale nikdy ne o dětech. Nezajímaly ji - sama to mamince řekla. Teprve když jí bylo přes 60 a jí se prudce zhoršila cukrovka, se na nás všechny (jsme tři sourozenci), začala vyptávat. Byla smutná.
Maminku zčistajasna zaskočila prosbou, zda by se můj nejmladší bratr neujal jejího bytu, až ona tu nebude. "Víš, jsi šťastná, že máš děti... Jezdí za tebou a volají ti..." řekla tenkrát skoro doslova.
I takhle může vypadat život. Velmi vzdělaná postarší vysokoškolačka je dneska vděčná, když za ní občas zajde syn její přítelkyně a popovídá si s ní. Byla ráda, že jsme ji na pohřeb i krátké posezení po něm pozvali.
Můj život se mi v 45 letech propadl do prázdnoty (rázem jsem z rodiny nejstarší). Skoro nikdo z těch, které jsem měla v dětství a mládí ráda, už nežije. O to víc si vážím toho, že pokračuje dál v mých dětech.
Samozřejmě, každý si podobné zážitky zpracuje po svém. Vyslovila jsem jenom, jak se s nimi vyrovnávám já.
Odpovědět