Přidat názor k článku O bydlení na venkově, tramvajích a hypotéce

Ano, myslím, že s těmi lidmi je to přesné. Pochopila jsem to v situaci, kdy mi umřela máma. Do té doby jsem pořád za domov považovala byt, ve kterém jsem vyrostla, přestože jsem tam už 15 let nežila, a chalupu, kam jsem s rodiči jako dítě jezdila hrozně nerada z donucení, ale v dospělosti ráda, abych viděla své příbuzné. Ta dvě místa jsem považovala za svůj opravdový domov a teprve pak svůj vesnický domek, který jsem brala prostě jen jako místo, které mi finanční situace dovolila si pořídit, abych měla vůbec kde bydlet. Poté, co mi máma umřela, jsem zjistila, že můj rodný byt je jen byt jako každý jiný a když v něm není člověk, který ten byt dělá domovem, tak už ho za domov nepovažuju a připadám si tam cizí. Stejně tak chalupa, kterou zdědila moje sestra a od té doby mi dává najevo, že já tam nejsem doma, ale jen na návštěvě.
Teď vím, že můj domov je tam, kde je moje rodina a na místě celkem nezáleží, domovem, ho dělají právě lidé, které mám ráda a kteří mají rádi mě.
Jinak za svůj život jsem byla zvyklá bydlet v malém městě (10 tis.), větším městě (300 tis.), největším městě (Praha) a v současnosti na vesnici (1 tis.), a podle mě má všechno nějaké výhody i nevýhody, mě osobně na vsi nejvíc vadí absence mých kamarádů (zůstali v Praze) a dojíždění (práce, školy, kroužky), za výhodu považuju vlastní domek se zahrádkou, letní grilování apod.