Přidat názor k článku Účinná zbraň bezbranných

To znám. Mému nejmladšímu je rok a půl a máme se teď už výborně. První půlrok to byla absolutní krize. Už když mi volali gratulanti do porodnice, tak vždycky zaslechli ten řev a hned se omlouvali, že zavolají později. Asi na třetí den už jsem všem říkala, ať klidně mluví, že to prostě nikdy není lepší (vyjma pár hodin uprostřed hluboké noci). A to jsem ho chovala prakticky neustále. Doma na mě čekaly dvě starší děti - měly 5 a 2,5 roku. To byl teprv nářez, když muž začal normálně chodit do práce a já jsem měla obstarat všechny tři - nejstaršího odvést do školky, uvařit oběd (krájet cibuli jednou rukou je nejlepší nácvik motorických dovedností, co jsem kdy zkusila , vyzvednout dítě ze školky, prostřední uspat... a do toho ten prcek skoro furt řval. Zachránil nás šátek - asi ve dvou měsících jsem zjistila, že malý se v něm snadněji uklidní. Nosila jsem ho pak skoro pořád - záda mírně trpěla, nicméně pocuchané nervy se pomalu dávaly dokupy. Jak říkám, dnes už je to za námi.