Přidat názor k článku Účinná zbraň bezbranných

Také jsem měla podobný názor jako autorka. Asi to bylo tím, že dcera byla opravdu velmi, velmi klidná a spavá. Navíc od dvou měsíců spala celou noc, spala krásně v kočárku bez vožení. Vystačila si sama, pozorovala hračky, později si vydržel dvě hodiny hrát s hrazdičkou. Takové dítě bych přála každé mamince. Ještě jsem v pohodě pracovala doma, všechno jsem stihla a občas se i "nudila".
Za to syn si to vynahradil (i když by to mohlo být snad ještě horší). Od začátku chtěl prostě nosit, v kočáru spal jenom když jel. Stačilo zastavit na přechodu a už byl vzhůru. Nic ho nezajímalo, jenom nošení. Alespoň že v noci se budil jenom třikrát. Ale i tak rovnou se řevem. Často skončil v naší posteli, protože tam se uklidnil a já se taky chtěla alespoň trochu vyspat. Kde že byl můj názor, že mimino do postele nepatří. Musím říct, že jsem se cítila i spokojená, když u mě spal (s manželem už to bylo horší ). Přes den jsem nic neudělala. První půl rok (to ještě dcera nechodila do školky) jsem často byla ještě v poledne v pyžamu, neučesaná, nevyčištěné zuby, nenasnídaná. Nakonec jsem to "zdala". Prostě jsem ho nechala ráno řvát a šla si prostě čistit zuby a převléknout se. Spát celou noc začal až ve 14-ti měsících.
Ale přežili jsme.