Přidat názor k článku Účinná zbraň bezbranných

Magráto, po přečtení některých příspěvků bych vás ráda ještě - na základě vlastní zkušenosti - ujistila, že na pláči syna nemusíte mít žádnou vinu. Mé první dítě spalo od dvou měsíců věku celou noc, přes šest hodin vcelku. Přes den zaplakal jen zcela výjimečně, když se mu něco opravdu hodně nelíbilo. Spíš se ale jen nespokojeně vrtěl a pokňourával, např. když měl hlad. Byla jsem neskutečně pyšná, jaká jsem báječná matka a domnívala se, že matky, jejichž děti urputně pláčou a pláčou, musejí dělat někde chybu. Dobře zaopatřené dítě přece nemá důvod plakat! Jaká naivita Druhorozená dcerka proplakla první rok života, přestože jsem se o ni starala v rámci možností stejně jako o syna. Úplně mne odrovnala, spala jsem celý ten rok průměrně tři, čtyři hodiny denně. V noci se budila nesčetněkrát, třeba také každých padesát minut. Na příčinu nikdo nepřišel. Asi se nějak potřebovala srovnat sama se sebou a se světem, projevit svou osobnost, nevím. Každopádně dnes, v pěti letech, je to naprosto bezproblémové dítě. Je na mne o něco více fixovaná než syn, ale funguje výborně od tří let ve školce i v různých kroužcích, je komunikativní, samostatná, rozumná, žádné excesy v chování nemá, nevzteká se, není plačtivá. V noci spí bez problémů v dětském pokoji, usíná v klidu, jen výjimečně vyžaduje delší uspávání - zkrátka normální dítě.

Držím vám palce.