Přidat názor k článku Stěhujeme se. Co na to děti?

V raném dětství - tak do devíti let, jsem byla na vesnici celkem spokojená, nicméně pak jsem čím dál častěji snila o tom, že se přestěhujeme někam jinam, nejlépe hodně daleko. Asi jsem se nudila,s narůstajícími problémy s tamními vrstevníky samozřejmě touhla po stěhování narůstala a v patnácti jsem doslova utekla. Nakonec jsme se přestěhovali - nehnula jsem přitom brvou, dodnes k té vesnici nic necítím, na stranu druhou by mi též bylo jedno, kdyby se rodina přestěhovala do jiného kraje. S mým ,,rodným" jsem se prostě nějak zvlášť nesžila a vracet se tam nechci.
Ale samozřejmě nic nepopírám, chápu a uznávám, že mnohé děti nesou stěhování velice těžce. Jen já byla takový mimoň.