Přidat názor k článku Kýbl, kyblík, kyblíček…

Jediné, čeho lituji, je to, že jsem si kyblík nevzala už do porodnice. Tam samozřejmě Sebastian řval jako pardál, když jsem ho koupala ve vaničce. Doma po ponoření do kyblíku se vesele cachtá, jeho první úsměv nebyl (jak píší moudré knihy) když jsem se nad ním sklonila v postýlce, ale když jsem ho v šesti týdnech jednou večer ponořila do kyblíčku. Vydrží v něm i patnáct minut, vůbec nemydlíme, jednou za dva až tři dny kápnu do kyblíčku trošku mandarinkového koupacího oleje. když ho vyndám ven, začne brečet, že chce spátky do vody, to jsme jakž takž vyřešili nahřátou osuškou. Ve třech týdnech jsme začali plavat ve vaně, střídáme velkou plnou vanu s kyblíkem (vana tak jednou za tři dny, někdy ale kyblíkujeme i přes den, kvůli větříkům). Kyblíček rozhodně doporučuju, při prvním miminu jsme ho neměli a po třech týdnech večerního ječení ve vaně jsme přešli do velké vany s maminkou nebo tatínkem, aby se prcek cítil bezpečně, během dvou týdnů se přestal koupání bát a začal se koupat i sám. Kdybychom tenkrát věděli o kyblíčku, určitě by mu to ušetřilo strasti ve vaničce.