Přidat názor k článku Spojené nádoby

Maceško,
tos nakousla s tím vyhořením aktuální téma, které se teď docela řeší v mém profesním okolí.

Já si narozdíl od spousty lidí NEMYSLÍM, že vyhoření je primární příčinou nedostatečné nebo špatné komunikace s pacienty. Ano, může to tak být. Vyhořelý zdravotník bude těžko dělat svou práci dobře, těžko bude nějak uspokojivě řešit psychické a sociální potřeby pacienta.

Ale mám za to, že samotný fakt, že NEJSEM vyhořelá, ve mně zájem o pacientovy potřeby nevzbudí. O pacientovy potřeby se budu zajímat, teprve až a) pochopím, že je to opravdu potřeba a že to dělám i pro sebe (méně stížností, lepší spolupráce, lepší zpětná vazba a tudíž víc uspokojení z práce), nebo b) někdo to po mně začne vyžadovat. Jinak budu možná taky nevyhořelý, motivovaný, relativně spokojený zdravotník, který s pacienty nakládá jako s hluchými a slepými kusy masa, protože ho ani nenapadne, že by to měl dělat nějak jinak (nikdo to po něm nikdy nechtěl, neumí to, překáží mu to). Ze své práce takové zdravotníky znám, a nejsou to samozřejmě jen lékaři. Troufám si prohlásit, že když se něco takového po zdravotnících chce, poznáš to na oddělení na první pohled. Když ne, poznáš to taky. Přitom třeba berou stejný peníze, jen mají jinou vrchní My to v práci chcem, a hele, jde to

Čili shrnuto: Nestačí nebýt vyhořelý. Je potřeba být k zájmu o pacienta motivovaný. Někdo se namotivuje sám, třeba proto, že je nejen odborně, ale i lidsky kvalitní, jiné je třeba nasměrovat. Vzděláváním, osvětou, tlakem, odměňováním těch dobrých (nebijte mě, u nás se to dělá).

Anadar,
vůbec se s tebou nehádám. Já to říkám furt, že tady ve zdravotnictví konzumujeme mercedes za cenu trabanta.