Spojené nádoby

Někdy chodím na Rodinu. Dříve jsem chodívala častěji, ale to byla jiná situace. Chodívám prolítnout zdravotnická témata, jestli někomu nemůžu poradit, a hlavně - hlavně se od vás učím. Bojím se, že když si nebudu udržovat pohled druhé strany, převálcuje mě zdravotnictví úplně.

Mnoho jste mě naučili. Mili…hlavně Mili, ale nejen ona. A mnohokrát si říkám, proč ti lidé o zdravotnících mluví tak pohrdavě? Proč neumí pochopit, že jsou to lidé jako oni, že nejsou roboti? Možná, možná i jim by pomohlo, kdyby znali situaci z druhé strany. Možná bych jim ji mohla poskytnout. Alespoň trochu poodkrýt život v bílém plášti. Jestli tedy budou chtít…

Pracuji v malé nemocnici, dříve okresní. Na oddělení je plánováno šest lékařských míst, na kterých pracují tři lékaři (podstav lékařů i sester je prakticky všude v republice). Dvě lékařky mají malé děti. Pacienti se na nás zlobí, že se jim nedostává požadovaného servisu, který si přece platí, a který jsme povinni jim poskytnout.

Podle představ pacientů bychom měli zvládat být k dispozici vždycky, když to potřebují, nejlépe na několika místech současně, být odpočatí, soustředění, mít na ně dostatek času a trpělivosti, umět to zařídit tak, aby nepřišel žádný jiný akutní pacient, nemít žádné fyziologické potřeby, nejíst, nepít (hlavně ne kafe!!!), nemočit, nespat, při vyšetření nebrat telefony, současně ale zvládnout zvednout telefon vždy, když pacient telefonuje, mít termíny k vyšetření podle potřeb pacienta, pracovat v poloze příjemné pacientovi, nikoliv lékaři (ten musí vydržet všechno, vždyť si tu práci vybral), nikdy nebýt unavení, nemocní, nemít bolesti (třeba hlavy), umět rozpoznat, kdo si přeje být informován podrobněji a kdo vůbec, a především – především mít v kapse instantní tabletky se zdravím.

Z důvěrného pramene bohužel musím potvrdit, že lékaři se rekrutují z běžného lidského potenciálu, že tedy jsou právě takoví jako ostatní lidé, včetně nejrozmanitějších lidských vlastností (i špatných). Nemají žádnou smlouvu o tom, že nikdy neonemocní oni ani jejich děti, bývají hladoví, nevyspaní, unavení, někdy potřebují kafe, neumí být na více místech současně, nedokážou telepaticky rozpoznat, kdy se nahromadí více akutních pacientů, neumějí čarovat. Jejich neobyčejnost je pouze v jejich znalostech a schopnostech (většinou opravdu vědí víc než internet), ale nejsou neomylní (neznám žádného člověka na světě, který by nikdy neudělal chybu. Navíc pacient je velmi nestandartní živočišný druh – nic neplatí absolutně. Medicína není exaktní matematická věda.)

Možná by každý pacient měl vědět, že není snadné zajistit více lékařů a ostatního zdravotnického personálu (a že se mu při tomto vývoji může stát, že příště už nebude mít kam jít). Zkuste se podívat na úřady práce, kolik zdravotnických zařízení nemá dostatek lékařů a sester.

Mnoho lékařů a zdravotních sester volí jiné cesty, odcházejí do zahraničí nebo mimo zdravotnictví. Zvláště když se z různých diskusí pacientů dozvídají, že to nemají dělat, když se jim tyto podmínky nelíbí. Tak to tedy nedělají.

Výsledek je ten, že se zbylý zdravotnický pesonál (ten, který tu zůstal pro vás) snaží o nemožné – splnit nároky na vzdělávání, vytvářet a dodržovat akreditační standardy a udržet si dostatek životaschopnosti pro službu pacientům.

(Každý týden mi na moji mejlovou adresu přijde nabídka pracovních míst v zahraničí. Např. ve Švédsku je v současné době velký počet lékařů předdůchodového věku. Aby udrželi zdravotnický standard pro své pacienty, hledají odborné lékaře ve státech unie. Podmínky, které nabízejí, jsou s těmi našimi nesrovnatelné.)

Zákoník práce je nastaven tak, že není v silách mnoha zdravotnických pracovišt zajistit 24 hodinovou lékařskou službu. Jedno z řešení je takové, že lékaři neslouží služby, ale příslužby – tzn. jsou na pracovišti pouze ve chvíli, kdy je tam akutní pacient. Předtím a potom musí odejít mimo nemocnici. Zdánlivě je to dobré řešení, ve skutečnosti to však znamená neustálé pendlování mezi domovem a nemocnicí. Pro daného lékaře je to nepohodlné a nákladné. Nemůže začít žádnou dlouhodobější činnost, protože každou chvíli může zazvonit telefon. Spí sice doma, ale není žádná radost v noci vstávat a jet 10km do nemocnice vyšetřit pacienta, potom jet zpět domů a ráno vstávat do práce. A samozřejmě být svěží, odpočatý, usměvavý, empatický, vstřícný, atd. Důvody, proč jezdíme na příslužby, jsou velmi často svědectvím nepochopení pacientů systému poskytování zdravotní péče. I tady jsem se s tím setkala: před časem tu založila čtenářka diskuzi, že její holčička před 15 minutami upadla a bolí ji ručička – co má dělat? Absolutní převaha rad byla: jeď s ní na pohotovost, jeď hned, JEĎ!!! Napsala jsem jí, ať ručičku ošetří a počká – když bude bolet ještě za hodinu nebo až se vyspí (psala, že holčička usnula), je na místě vyhledat lékařské ošetření. Ihned jsem byla převálcována – neposlouchej ji, vzbuď holčičku a JEĎ HNED! Co když je ručička zlomená?!

A co když není? Jestli je, bude bolet i za hodinu, a je-li sádra na ručičce o hodinu déle, kvalitu hojení to nijak neovlivní. Jestli není, dítě bude zbytečně osnímkováno. Ale takto nejme zvyklí přemýšlet.

S čím vším se běžně setkáváme:

Lidé, kteří přicházejí k vyšetření s oteklou nohou v deset večer (nikomu neoteče noha v deset večer, většinou to taky přiznávají – je oteklá týden, měsíc nebo třeba rok).

Děti, které od pondělí pobolívá břicho, musí být ošetřeni ve čtvrtek v noci. Prostě najednou rodičům rupnou nervy, a do rána už to nepočká (nemám na mysli náhlé zhoršení stavu.)

Naražené malíčky, zápěstí, palce – vše musí být ošetřeno a osnímkováno v nejkratším možném intervalu. Klidně ve tři v noci.

A nový fenomén: lidé, kteří si radši zaplatí 90Kč než aby si museli brát volno z práce.

Přitom režim zdravotnických zařízení není 24hodinový plný servis. Lékaři a sestry jsou po pracovní době v nemocnicích kvůli pacientům, kteří skutečně mají vážné zdravotní obtíže, se kterými jsou buď hospitalizováni nebo které by mohly ohrozit zdraví či život nemocného. Ale mnoho pacientů je přesvědčeno, že si v systému zdravotního pojištění platí mnohem více – mít lékaře v kteroukoliv denní či noční hodinu k dispozici. Možná by to tak mělo být, ale potom to nemůže být nemocniční lékař.

Zcela normální připadá pacientům vyřizovat si hovory během vyšetření (ačkoliv máme na dveřích do kabinky prosbu, aby vypnuli mobilní telefony), povídat si s dítětem, i když jim vysvětlím, že potřebuji, aby vydrželi během vyšetření nemluvit (a neodbíhat), odmítnout lehnout si na záda nebo naopak na břicho, nebo vypít kontrastní látku (přestože jim vysvětlujeme, že bez toho vyšetření nelze provést – asi si myslí, že když se budeme více snažit, nějak to zvládnem), přijet na vyšetření na kolečkových bruslích, přijít na vyšetření hlavy ověšení piercingem a náušnicemi (a i přes vysvětlení, že kovové materiály překrývají svými artefakty vyšetřované pole, si je odmítají sundat), přijít v době mimo objednání a dožadovat se vyšetření, poslat manžela, babičku nebo souseda pro výsledek vyšetření (a vyhrožovat nám, když jim ho odmítneme vydat), atd.

A mnoho pacientů či obecně lidí v naší republice se chová tak, jako by zdraví bylo nárokovou dávkou. Jako by šlo o něco, na co má každý člověk právo a co je zdravotnictví povinno mu poskytnout.

Medicína vznikala v historii jako snaha o nápravu různých stavů, které byly nepříjemné nebo které ohrožovaly člověka na životě. Na mnoho dnes léčitelných chorob se ještě nedávno umíralo. Jak je to tedy možné, že se dnes tolik lidí chová, jako by šlo o nějakou krevní mstu mezi lékaři a pacienty? Vždyť všichni jsme na jedné lodi, všichni máme stejný cíl. A nemůže to být vždy návrat k úplnému zdraví, protože prostě nejsme kouzelníci. Jak je možné, že lidé žalují na lékaře, když se jejich rány hůře hojí? Proč si myslí, že to lékař mohl zařídit a neudělal to? Vždyť každý organismus je jiný, každý má jinou schopnost regenerace, hojení, každý jinak přijímá cizorodý materiál. (Nemluvím teď o případech zjevného pochybení, ale o tak častých formulacích typu „špatně mi to udělali a teď mám škaredou jizvu“.) Vždyť být zdravý je dar. Těm, kdo ho nemají, je možno nabídnout podle úrovně medicíny řešení či kompenzaci, ale nikoliv plné zdraví. Nedávno jsme tu měli pacienta, který si zlomil nohu a ta mu nesrostla k plné funkčnosti. Stěžoval si na poskytnuté služby. Ale vždyť to on se choval tak, že došlo ke zranění – ne lékaři. Zranění bylo vážné, a není v lidských silách navrátit mu plné zdraví. Ano, je to smutné, že mladý člověk má takto omezený život, ale zodpovědnost neleží na těch, kteří se o něj starali, kteří ho operovali, kteří sledovali hojení a rehabilitaci.

A výroky „tři hodiny jsem musela čekat na doktora!“ – proč to lidé říkají tak, jako by si ty tři hodiny luštil křížovky? V drtivé většině případů je lékař ty tři hodiny zaměstnán jiným pacientem (třeba na sále). Čekání je nepříjemné, já vím, ale pracovat do úmoru taky. Když má člověk po náročném výkonu čelit výčitkám naštvaného pacienta, taky to nemá lehké.

Vzpomínám si na to, jak jednou v jedné diskuzi některá ze čtenářek napsala: „Je smutné, že se nemůžeme na lékaře spolehnout.“ (na kterou profesi se můžete spolehnout?)

Pořád mi to leží v hlavě. Nejúčinnější způsob, jak redukovat chyby, je dvojí nezávislé hodnocení. Děláme ho – za cenu přesčasových hodin, únavy a vyčerpání. ( Jak dlouho to vydržíme?)

Přála bych si, abychom dokázali být empatičtí k sobě navzájem. Je to důležité pro další vývoj zdravotnické péče u nás. Protože, rozumějte mi - kdo se bude starat o nemocné, až odejdou ti zbylí zdravotníci z lůžkových zařízení jinam (nebo prostě „odpadnou“)?

PS: Pro pořádek musím dodat, že drtivá většina pacientů je vstřícných a spolupracujících, a že dělám svou práci ráda.