Pravda je vždy někde uprostřed

Maceško myslím, že nikdo neupírá lékařům právo na to být občas podrážděný, nesoustředěný, mít vlastní problémy či fyzické potřeby atd. Jde o to, že práce ve zdravotnictví je velice specifická a nedá se asi dost dobře s ničím jiným srovnat. Proto je i studium medicíny asi hned po veterině nejobtížnější. Zkrátka - není to žádná sranda. Práce lékařů je velice zodpovědná, pokud udělá účetní chybu v číslech, tak jsou to pořád jen čísla, pokud udělá lékař chybu při operaci či stanovení diagnózy, následky mohou být fatální. Lékaři je naložena na bedra obrovská tíha odpovědnosti a asi ne každý je schopen ji unést, ne každý má na to být lékařem, i když se jím stane. Myslím si, že už při studiu medicíny by se měl klást velký důraz na psychologii, na jednání s pacientem, protože to je polovina úspěchu při léčení. On pacient, když mu něco je, má strach o život svůj, či svých blízkých, může jednat zkratkovitě a myslím, že lékaři by na to měli být připraveni a jednat s nadhledem. Promiň, ale když někdo přijde s oteklou nohou (i kdyby to bylo po týdnu) tak lékař nemá mandát na to se k němu chovat hrubě či arogantně jen proto, že nepřišel dopoledne. Protože on laik nedokáže jasně posoudit, kdy je to ještě "v pohodě" a kdy už ne. Třeba se takový člověk bojí, že se mu to do rána natolik zhorší, že už bude pozdě. Podle mého názoru je dobrý lékař z poloviny odborníkem ve svém oboru a z poloviny dobrým psychologem. Co se týče třeba čekání na vyšetření lékaře, tak je asi velice důležité, v jaké případě člověk čeká tři hodiny. Pokud budu čekat na běžné oční vyšetření, no tak hold počkám. Pokud přijdu na pohotovost s tím, že v 16. týdnu krvácím a nechají mě sedět hodinu a půl před ambulancí jen kvůli tomu, že jsem nebyla dostatečně histerická, tak je to podle mě lajdáctví a zlehčování problému. Nedávno jsem byla na chirurgii s malým (tehdy 11 měsíců) na převaz popáleniny 2. stupně. Čekali jsme tam asi hodinu, v ordinaci asi tak 15 lidí. Zaklepala jsem a slušně jsem se zeptala, jak dlouho to asi bude trvat, protože malý byl už značně protivný, sestra mi nakvašeně odvětila, že to může být klidně i 3 hodiny, protože je čekárna plná lidí a oni jdou za deset minut na hodinovou obědovou pauzu. Lidi kolem co to slyšeli tak říkali, že počkají, ať nás vezmou první, ale ta jen nakvašeně zavřela dveře. Samozřejmě že se nic nedělo, tak jsem si vyžádala kartu pojišťovny a šla pryč. Převaz ruky = asi tak 3 minuty času.
Myslím si, že rozumnému člověku není líto těch 30 kaček, klidně bych dala i víc, ale taky bych za to vyžadovala kvalitní a profesionální péči. Mám hodně zkušeností s lékaři a někdy docela dost otřesných (samozřejmě i dobrých). S dcerkou chodíme na ortopedii k prof. Dunglovi do Prahy, za každou návštěvu platíme 400 Kč, ale vždy se nám dostane profesionálního jednání na té nejlepší možné úrovni. Prof. Dunlg neztrácí čas papírováním, veškeré informace si diktuje během vyšetření do diktafonu a veškerou agendu zpracovává další personál, včetně zprávy o vyšetření. V únoru jsem byla na kyretáži pro dysfunkční krvácení a ačkoliv p. primář věděl, že mám zdvojenou dělohu, byl natolik velký frajer, že dělal kyretáž naslepo a já druhý den skončila na opakovaném zákroku, tektokrát zákrok prováděl velice příjemný lékař pod ultrazvukovou kontrolou a vše bylo OK. To jen k té aroganci, fakt jsem se mnohokrát setkala s arogancí jak zde zaznělo, tedy takovou, kdy lékař bagatelizoval potíže a to je docela vážné.
Co se týče platů ve zdravotnictví, tak to samozřejmě souvisí, ale tato nespokojenost by se jaksi primárně neměla promítat do vztahu k pacientovi. Ve školství podmínky nejsou taky růžové, práce učitele není jen odučit si svoje hodiny, kdo ví, tak mi dá za pravdu. Přesto si myslím, že učitel neřekne ve třídě žákům, že za ty prachy se na to může vykašlat, ať si otevřou učebnici a naučí se to a to téma. Myslím, že existuje spousta náročných profesí, ale nikdo není nucen je dělat, může se rekvalifikovat a jít do jiného oboru atd.
Podle mě je velice důležité, aby ministrestvo zdravotnicví přesunulo agendu z beder lékařů na jaksi nižší pozice (nebo agendu zjednodušit) a lékař se mohl věnovat tomu, co si zvolil za svoje povolání, a tedy léčení. Byrokracie je fakt příšerná a myslím, že ve zdravotnicví je nejvíc na škodu.
Taky tady zaznělo, že neseme odpovědnost za svoje zdraví, to je fakt, ale když si nevíme rady, nebo je nám špatně, tak vyhledáme odborníka, protože, jak Maceška psala, toho ví víc než iternet. Nebo by alespoň měl. Já jsem se bohužel často setkala s tím, že jsem se musela na spoustu věcí vyčetených z knih či internetu lékaře zeptat, nebo dokonce na alternativní možnosti léčby, na které mám dle Charty práv pacientů právo, ale bohužel mi nebyly poskytnuty. Nyní mluvím konkrétně o léčbě neprůchodných slzných cest u syna.
Z mé zkušenosti existují tyto možnosti:
1. půjdu k lékaři vždy, když se budu cítit špatně (a je jedno jestli ve dne nebo v noci) a dostanu podrb za to, že otravuju kvůli nesmyslům
2. půjdu k lékaři když mi bude úplně nejhůř, abych neotravovala kvůli zbytečnostem a riskuji, že přijdu pozdě, nebo že něco zanedbám
3. nepůjdu k lékaři vůbec, protože si možnosti léčby vyčtu na internetu. Buď se trefím a pomůžu si sama, nebo se netrefím a dopadne to ad. bod 2
Dále by se ještě dalo použít toto:
4. půjdu k lékaři a budu mít nastudovány informace k tématu, budu se snažit komunikovat a zajímat se a dostanu podrb za to, že když to vím nejlíp, tak jsem měla zůstat doma
5. půjdu k lékaři bez veškerých informací a budu věřit tomu, že mi pomůže, to bych ale zase mohla dostat podrb od všech kolem, že nenesu odpovědnost za své zdraví.
Takže jaké je východisko? Ať udělám cokoliv, vždycky je to špatně, samozřejmě je to lehká nadsázka, ale často to takto dopadne. Nedávno jsem byla na pohotovosti v neděli dopoledne kvůli angíně, když jsem doktorovi řekla co mě trápí, tak se tvářil jako jestli jsem normální že sem lezu kvůli takové ptákovině, když se mi pak podíval do krku, tak se zhrozil a bez remcání předepsal atb. a ještě mi při odchodu podržel dveře.