Vážím si pohotovosti

Nejsem z těch kdo by s dětmi spěchal na pohotovost při první bolístce, ale vědomí toho, že máme pohotovost v Praze dvě stanice autobusem či maximálně 10 minut pěšky je fajn a vím, že ne vždy jsme tam byli s něčím o víkendu, co by přeci jenom do pondělí nepočkalo, obzvláště když děti byly hodně malé a já příliš vyplašená.
Přiznávám se, že jsem to považovala za samozřejmost, že mám pomoc "za rohem". Z tohoto mě před třemi lety vyléčil pobyt kousek od Klínovce, kde jsme byli s našimi dětmi (4,5 roku a 3/4 roku). Mladší dostala horečku a když jsme se nedokázali během jednoho dne a noci dostat ani s ochlazováním pod 39,5 jali jsme se hledat dětského doktora (ráno ve všední den podotýkám). Bylo obrovské množství sněhu a my se autem dostali jen jedním směrem. Vydali jsme se do nejbližší městečka Vejprty, kde nám sdělili, že máme štěstí, že zrovna dnes tam doktor bude někdy odpoledne, až objede celou svou ordinační polnost po okolí, což už se nám nechtělo vzhledem ke stavu dcerky čekat a dali jsme na doporučení a zajeli za nějakou vyhlášenou paní doktorkou do Klášterce nad Ohří (od našeho místa pobytu cca 25-30 km)- moc mě mrzí, že kontakt na paní doktorku a tím i její jméno (ale myslím, že to byla ordinace U sluníčka v Klášterci nad Ohří) jsme ztratili. Paní doktorka byla úžasná, diagnostikovala laryngitidu, dala číslo na pohotovost (v Chomutově cca 40 km daleko od místa, kde jsme pobývali ... chci vidět rodiče, kteří tam z Klínovce povezou dítě, jen pro to, že se jim nezdá, nebo jsou líní tam jít ve všední den ..., ale je fakt že Chomutováci to mají zase narozdíl od nich blízko ...) a zároveň s velkými omluvami i spojení na sebe, že přeci jen nemá naše malá zcela banální onemocnění, které se obejde jen prášky a nic jiného se nemůže stát. Prý kdyby cokoliv, tak jí máme kdykoliv i v noci zavolat a poradí nám, eventuelně nanaviguje kam zajet, akorát, že nebude moci za námi přijet, protože má také malé děti a dnes večer nemá hlídání ... Šokovaně jsem na paní doktorku hleděla ... ona se mi omlouvá za to, že nebude moci přijet, někdy v noci mimo svou službu, v případě zhoršení, podívat se "lufťákům" na jejich nemocné dítko navíc celých cca 35 km od jejího bydliště, ale že aspoň teda ten telefon nám dá - prostě úžasná žena a doktorka milující děti tělem i duší, alespoń z našeho pohledu. Takže po tomto všem a po vzdálenosti v jaké je eventuelní dosažitelnost pohotovosti pro část krušnohorců, jsem si toho svého "pražského blahobytu" začala vážit dvojnásob a i dvojnásob vážit, kdy službu využít či ne.
A ještě jednu věc bokem - spousta diskutujících tady napadá jak si pořád stěžujeme, jaké je zdravotníctví špatné a prohnilé, doktoři stojí za nic a jakmile napíše článek Maceška, tak je všude plno superlativů. Já myslím, že je to logické - naše zdravotnictví není jen špatné a není také jen dobré - pracují tam "jen lidé". Článek ať už o dobrém doktoru (či přístupu k pacientovi) vyvolá napadání o tom, že mě se stalo něco jiného/podobného, tudíž vše je špatné/dobré a to samé platí i naopak.
Jen já mám např.behem letošního roku dva poměrně odlišné případy v rozmezí necelých tří měsíců přístupu lékařů ke mně jako k pacientovi. V lednu jsem byla na plánovaném, ale asi pro každou ženu nepříjemném gynekologickém zákroku v pražské nemocnici. Nemohu říct, že by se kdokoliv třeba vyloženě špatně choval, ale byla jsem z hlediska zákroku stádový kus, a tak se ke mně i chovali, i když pro mě toto bylo velmi nepříjemné a to že po zákroku jsem z nikoho nemohla vymáčknout, co se stalo a proč mě nepustí domů, tak jak bylo plánováno. To, že nepůjdu domů, věděl manžel dříve než já, ale také bez jakýhkoliv dalších podrobností. Nakonec jsem to z jednoho doktora vymáčkla, ale to až po několikerém dotazu a mé otravnosti - už mu nic jiného nezbylo (a stejně odpověď byla velmi vyhýbavá a alibistická - teprve od svého gynekologa jsem se dozvěděla přesně o co šlo a co se stalo) - a to je zrovna z mého pohledu věc, která pacienta vyděsí nejdříve - proč je něco jinak než bylo plánováno, kde je průšvih a co se děje ... (ale je fakt, o život nešlo a jsou mnohonásobně horší zdravotní potíže a i horší zkušenosti s doktory).
Na druhou stranu jsem si já "stará koza" po přemlouvání manžela a jeho nejlepšího kamaráda stoupla 2 měsíce po tomto na sbowboard a jala se učit tak jako oni snowboardovat - jak to dopadlo, no samozřejmě komplikovanou tříštivou zlomeninou zápěsti a vřetení kosti :o) Zajeli jsme do nemocnice v Opočně, která je spádovou nemocnicí pro část Orlických Hor a pro "zlomeniny ze sjezdovek" - nemocnice vizáží narozdíl od pražské vypadá sto let za opicemi, ale lidé v ní (alespoň ty se kterými jsem se setkala měli zlaté srdce i ruce). Nejenomže se nikdo na mě nedíval úkosem (takových s prominutím blbců jako já tam řeší každý den několik a měli by na to svaté právo), ale ještě mne i manžela uklidňovali, že to bude dobrý, že se nemám hned po prvním nezdaru vzdávat, že nejsem blb a navíc smradlavej (jak já se styděla, když mě svlíkali z propocených mokrých věcí ve kterých jsem byla na svahu - jeli jsme rovnou ze sjezdovky). Když mě dali do narkózy, manžel mi říkal, že přišla za ním sestřička, dopodrobna mu řekla co se mnou budou dělat, že se mnou, pokud bude chtít, bude moct jít na pokoj a počkat až se dostanu z limbu, ale že to bude chvíli trvat, navíc jak na něj tak kouká, že bude asi hladovej a dopodrobna mu vysvětlila kam se má jít najíst, kde a co lépe vaří a jak je to daleko od nemocnice. Po výkonu přišla i paní doktorka a opětovně následoval raport, jak to se mnou vypadá, co mám přesně a jak zlomeného, co s tím udělali a co se bude muset a nebude muset ještě udělat atd. Manžel mi vyprávěl, že si připadal jak v jiném světě - po lednové zkušenosti z pražské nemocnice byl mírou a přesností informací a jejich srozumitelném podáním laikovi a ochotou pomoci mě jako pacientovi,ale i jemu jakožto příbuznému, téměř zaskočen a já do toho prý z narkózy neustále něco blábolila, čímž jsem vyvolávala salvy smíchu a totálně podrývala vážnost situace :o)) Od 6 hodin večer ho nechali celou dobu sedět u mě na pokoji než jsem se vyspala a na odjezd opět následoval raport od paní doktorky, tentokrát mně, "abych taky prý věděla vše přesně, ne jen od manžela", jak mi řekla ... Takže je naše zdravotnictví a pracovníci v něm špatné nebo není? Nikdo nemůže odpovědět, je to v lidech, tak jako ve všech ostatních oborech lidské činnosti a nelze paušálně házet naše zdravotnictví jako celek do jednoho nebo druhého pytle... a proto více doktorů jako je Maceška ... ti co mají srdce a chuť pomáhat a chápou i pozici vylekaného pacienta. Na druhou stranu i my pacienti máme své limity a stinné stránky a nesmíme se měnit před doktory v obtížný hmyz a čekat od nich zázraky na počkání...