Re: moc hezký článek

Bodlinko, tohle je normální reakce, za kterou ti lidi nemůžou. Součástí reakce na takovou zprávu, kterou jim podáváš, je popření a on skutečně neví, že mu někdo něco říkal.
Myslím, že se v takových situacích doporučuje plánovat si rovnou, že to člověk s pacientem probere několikrát dokola - poprvé je to často jen o tom šoku a pak vypnuté hlavě. (I když to ti asi neříkám nic nového.)

Myslím, že se tu v diskusi střetávají (mimo jiné) dva extrémní přístupy. Jeden říká - ano, ano, máte pravdu, vy zdravotníci, my jsme ale hloupí pacienti, pryč s internetem a se samozvaným hledáním informací.
Druhý říká - doktoři jsou arogantní, chyby dělají nejen neúmyslně, ale i z arogance a přezíravosti a nesmí se jim věřit, lékařům je nutno diagnózu a skoro i léčbu nadiktovat.

Myslím, že pravda je jako vždycky někde mezi tím.
My doktoři máme moc co pracovat na tom, aby zdravotnictví skutečně ukazovalo pacientům lidskou tvář, abychom zvládli změnu z paternalistickéhp přístupu na více partnerský, abychom se necítili ohrožováni tím, že naši pacienti nám šlapou na paty a nutí nás pořád aktualizovat naše poznatky, tím, že nám kdykoli můžou položit kvalifikovanou otázku na relevantní nejnovější poznatky. Měli bychom taky přiznat, že pacienti, v případě dětí rodiče těch dětí, jsou největšími odborníky na to, jak se cítí, a že nikdo jiný nám lépe nepopíše subjektivní potíže - a bez jejich přesného zmapování medicínu dělat nejde.
A pokud jde o pacienty, jsem přesvědčená, že dobře, že se snaží o svých nemocech něco dozvědět, aby taky věděli, proč léčba probíhá zrovna takhle a byli motivovaní na ní spolupracovat, aby mohli sami dobře zhodnotit svůj stav na té předlékařské úrovni, aby se o své zdraví dokázali starat. A mimo jiné taky proto, aby nám tím, že se ozvou ve chvíli, kdy překročíme - byť někdy nevědomky či neradi - svoje kompetence, pomohli udržovat náš vztah s nimi na úrovni vzájemné spolupráce. Ne autoritářského diktování a ne boje.