Milá Maceško

myslím, že je dobře, že někdo jako Vy napsal tento článek. Lidé kteří Vás znají (byť i jen z diskuzí) jsou k tomuto článku schovívavější už jen pro to, kdo ho píše. (Myslím, že podobný článek by se stal horkým bramborem, kdyby ho psal nějaký zarytý odpůrce porodů doma. ;-)
Pravda je opravdu někde uprostřed, nic není černobílé. A ač jsem přesvědčená, že spousta lékařů dělá opravdu více, než je fyzicky zdrávo a únosné, také se často neubráním tomu "odsouzení", že by mě to nemělo zajímat.
Lékaře nemám ráda "z principu", protože už jenom to, že mi něco je mě trápí. Dále to musím někomu povyprávět, vysvětlit a výsledek je nejistý a já také. Často ve mě ta nejistota vytváří obranný mechanismus, buď se mi chce plakat (což ve mě vyvolává můj gynekolog, protože kdykoliv mu řeknu nějaký problém, většinou tvrdí, že je to normální a že to přejde a já nejsem schopná naprosto nic říct - opravdu; občas se ještě zeptám na něco dalšího, ale z jeho odpovědí i spíš vyplývá, že to bagatelizuje! ale mě nezajímá, že on to slyší denně, je to MŮJ problém a proč mi nevysvětlí, co se v mém těle děje?) nebo jsem vyplašená - a vždycky se cítím jako blbec. A to jsem v "profesním" životě docela rázná žena, která se nebojí ozvat se, ale s lékaři se potýkám díky svému zdraví od malička a bohužel mé dětství bylo ve znamení zlých (opravdu) lékařů. Dokonce si pamatuji, že mi jednou sestřička řekla, že jestli budu plakat, dá mi hrníček a pak ukáže rodičům, kolik jsem naplakala!!! Přišlo mi to jako potupa a to mi bylo !pouhých! šest let.
A zkoušela jsem se ptát, být asertivní, ale pomůže pouze změna lékaře!