Re: Moje osobní vzpruha

Moc děkuji za článek. Jsem zdravotní sestra, občas si zde něco přečtu. Vždy jsem byla hrdá na to, co dělám. Ale poslední dobou jsem se snad za to začala i stydět, a to díky všem těm článkům útočícím na zdravotnický personál. Říkala jsem si, že to snad už ani není možné. Moc se mě to všechno dotýká, do služeb jsem začala chodit s nechutí, bez elánu. Dnes jsem po noční, spala jsem opět jen minimálně, mám dvě děti, takže spaní je v tomto případě pro mě prostě luxus.Přečtení článku mi vrací opět energii a víru v sama sebe.Opět si uvědomuji, že své poslání, i přes veškeré ty obří překážky, prostě miluji a jinak bych už ani neuměla žít.Takže opět snad naleznu tu energii na ty náročné služby v noci, o víkendu, o svátcích.Být dvanáct hodin bez svých dětí, které právě hlídá, kdo má čas, jíst ve spěchu suchý rohlík, usmívat se na pacientku, která na vás zvoní každých pět minut,ale nepoděkuje ani jednou, uklízet krev, výkaly s úsměvem na rtech... A potom běžet domů a být dobrá máma, celou nemocnici vypudit z hlavy, poklidit, udělat s dětmi úkoly, pomazlit se s nimi, v noci k nim vstávat, když mají teplotu. Já nečekám díky za to, co dělám pro druhé, výplatní pásku každý měsíc otevírám už jen s rezignací... Takže děkuji za to, že konečně někdo napsal o zdravotnících něco slušného a hlavně z jiného úhlu pohledu. Pro mě je to malá osobní vzpruha, že v "tom" nejsem úplně sama, a že se nemusím stydět za to, co dělám! Děkuji.