Maceško,
moc dobrý článek z druhé strany, díky. Nemáte to lehký
Já mám pochopení pro provozní potřeby nemocnic i ambulancí, nakonec ve zdravotnictví pracuju. Mám pochopení i pro zdravotníky jako lidi, denně jsem s nimi v kontaktu. Chápu, že vůl či neumětel se může mezi lékaři vyskytnout s obdobnou pravděpodobností jako mezi právníky, stavaři nebo holiči.
Nic to nemění na mém názoru, že zdravotnictví má mnoho bolestí, které nejsou řešitelné ani tak penězi, jako prostou změnou myšlení - na obou stranách ovšem. Pacienti by měli ve větší míře začít chápat, že oni sami odpovídají za své zdraví, že z nich to břímě nikdo nesejme a že sami pro sebe můžou udělat úplně nejvíc (a nedělají). Takže osvěta, osvěta, osvěta, přenášení odpovědnosti na pacienta. Zdravotníci jako celek by konečně měli pacienty začít vnímat jako někoho, kdo jim přináší peníze, ne jen práci navíc, a kdo má právo o svém životě sám rozhodovat (ne teda, že by se do toho pacientovi vždycky chtělo
). Takže osvěta, osvěta, osvěta a mírný, leč výživný a setrvalý tlak
Znám mnoho případů, kdy pečlivý, vstřícný a obětavý doktor pro velmi vstřícného a disciplinovaného pacienta udělal to, co považoval za nejlepší, a setkal se s velmi zápornou reakcí. Protože lékař jednal podle toho, co považoval za nejlepší ON SÁM, nezkoumal potřeby pacienta (které nemusí vůbec souviset přímo se zdravím, ale s přesvědčením, osobními hodnotami, rodinnou a pracovní situací...). Stejně tak mě "berou" hodné a vstřícné sestřičky na ambulanci, které se omlouvají, že už tři hodiny čekám, a přitom mě byly schopné objednat na desátou, i když v deset je vždycky velká vizita a v ambulanci nikdo není (časové potřeby pacienta jsou taky potřeby pacienta). Stejně tak mě dráždí milí a vstřícní a komunikativní zdravotníci, kteří si zachovají tvář jen do okamžiku, kdy se zdvořile a vstřícně zeptám na alternativu k tomu, co "na mě" vymysleli.
Prostě chybí mi trochu "prozákaznického" přístupu, který usiluje nejen o zdravého pacienta, ale taky o spokojeného pacienta. Což je u některých pacientských exemplářů cíl nesplnitelný
ale u mnoha dalších stačí málo - prostý zájem o potřeby a očekávání. Tak, jak to dělají všichni soukromníci ve službách - advokáti, krejčí, osobní trenéři
A trocha toho konstruktivního a odpovědného přístupu pacientů včetně ochoty o sobě rozhodovat.
Nabízím paralelu s advokacií: Nedisciplinovaní, přehnaně vyžadující a nespolupracující jsou jen pacienti, kteří si advokáta neplatí. Ti, kteří vědí, že si každou minutku zacálujou příslušnou sumu, chtějí za svoje peníze dostat službu, která jim vyhovuje, a tlačí na advokáta, aby jim ji poskytl. Že by to řešilo vztahy ve zdravotnictví? :-D (Nebijte mě, jen akademická, mírně provokativní úvaha :-D)