pacient X lekar

Svata pravda. Souhlasim s kazdym slovem... Moje matka je lekarka a z detstvi si velmi pamatuji mamu unavenou, nervozni, nocni sluzby, ktere slouzila a my mezitim byli doma (samozrejme se nam objektivne nic nedelo, ale mama nam pres noc doma chybela...). Kdyz jsme byli vetsi tak pak historky o ozralcich, kteri se v patek vecer ozerou, pak se poperou a jdou to zakoncit k lekari, ktery z nich prece musi byt uplne nadseny, neb si to povolani prece dobrovolne vybral. O lidech spinavych tak, ze se na ne lekar stiti sahnout, lec musi, protoze bez toho vysetreni terba neprovede (po odchodu pacienta nutno dukladne vydesinfikovat stul...).

Ale taky o pracovnim kolektivu v nemocnicich, kdy casto jde sefovi pracoviste hlavne o prestiz a vysledky pracoviste (aneb nuceni lekaru, aby v pripade sporu potvr¨zovali spatne diagnozy svych kolegu, navzdory tomu, ze to jde primo proti zajmum pacienta) apod.

Byly to duvody, proc jsem nakonec nesla studovat medicinu (ve zdravotnictvi sice pracuji, ale ne jako lekar). Proste jsem nebyla ochotna takhle stravit zivot.

Na druhou stranu si ale myslim, ze si za to ceske zdravotnictvi muze do urcite miry samo: nekdy mam dojem, ze informovany pacient je na obtiz, muze zpochybnit diagnozu, klade vsetecne dotazy, je nutne s nim stravit vice casu apod.

Myslim, ze ukazkovym prikladem je porodnictvi: lekari verejnost vytrvale presvedcuji, ze bez jejich primych a aktivnich zasahu neni mozne porodit zdrave dite. Ze jedine rodicka, ktera porodi v porodnici ma narok na zdrave dite. Nekdy to az vypada, ze se snazi navodit dojem: mila rodicko, budete nam slepe duverovat a udelate co rekneme = 100% zdrave dite. Jakakoli jina varianta = 100% nemocne (nebo mrtve dite). Pritom pravda je samozrejme nekde mezi a o tom, co a jak bude by mela rozhodovat rodicka ve solupraci s porodnikem.

Nechci tady rozvadet debatu o porodech, uvedla jsem to jen jako modelovz priklad, kterz si vsichni predstavi. Podobna situace panuje i v ostatnich oborech, akorat ze to tam neni tak videt.

Zodpovednost za sve zdravi totiz nese v konecnem dusledku PACIENT, je to jeho telo. Pacient MUSI BYT OCHOTEN zodpovednost prijmout (s vedomim, ze ne vzdy se rozhodne spravne, byt ochoten nest nasledky a nehnat se okamzite za lekarem s tim, ze ON neco zkazil a bude za to ted hned a okamzite zalovan, souzen a odsouzen k placeni nejake absurdni castky).

Lekar naopak, MUSI zodpovednost pacientovi DAT. Ne ho desit, vyhrozovat, mast apod. A hlavne pacientovo rozhodnuti respektovat a nesnazit se ho zlomit, obejit apod. Obranou proti pripadnym zalobam by mu mel byt podepsany informovany souhlas pacienta, ktery by nemelo byt jednoduche soudne prolomit.

Cesti pacoenti ale zodpovednost prijimat nejak moc nechteji (protoze by tim museli i prijmout zodpovednost za sva rozhodnuti... neuvedomuji si, ze tu zodpovednost maji stejne, protoze lekar nevi vsechno, nevidi pacientovi do hlavy... a ze pripadne spatne leceni stejne postihne je.) Lekari naopak neumi zodpovednost davat (a zaroven tim vlastne necaht svoje nazory a diagnozy prezkoumavat vstecnym informovanym pacientem).

Uvedena symbioza zda se vyhovuje obema stranam, lekar, kteremu nevyhovuje odjede do zahranici nebo zacne delat neco jineho, pacient, kteremu to nevyhovuje ma pravda trochu smulu, je okolim i lekari zesmesnovan, je mu vysvetlovano jak strasne nebezpecnou vec cini atd. ale neni jich zatim dost na to, aby to v systemu zacalo skripat.