Geny nebo výchova?

Otázka takto položená evokuje myšlenku, že geny s výchovou jsou v protikladu. Je-li tomu tak, pak má vychovávající osoba dost smůlu, a velmi pravděpodobně bude zklamaná. Pokud ale výchova je v souladu s těmi geny, pak není o čem mluvit.

Jak snadné to je, když jde o teorii - vše jasné!

Jenže šedivá je veškerá teorie a zelený je strom života.

Představte si dítě, malé dítě s genovou výbavou. Ti, co mu ji předali, ho opustili, zradili, nechali ho zapomenuté kdesi s cizími lidmi. Potom přišel úředník a řekl: "Toto dítě půjde do téhle rodiny, ta je pro něj nejvhodnější." Nikdy toto dítě neviděl, neslyšel plakal, nepovídal si s ním.

Dítě přijde do rodiny, o které mu řekli, že je jeho. Je to živá bytost a touží k někomu patřit, přitulit se, mít své lidi - a je ochotné udělat pro to cokoliv. Zašlape svoje geny hluboko do dna svojí duše a přijme roli, kterou dostalo: být členem téhle rodiny. Ti lidé nějací jsou, mají nějaké životní hodnoty, životní styl, názory, aktivity. Dítě přicházející do rodiny CHCE sem patřit, a tak hraje svoji roli nejlépe, jak umí. Zpočátku dělá chyby, spoustu chyb, ale časem se naučí perfektně hrát doma člena rodiny, a venku…venku musí dávat velký pozor, kdy může ze své role vyklouznout.

Nikde není samo sebou.

U našeho dítěte jsme tušili, že není všechno v pořádku - ale vždycky jsme se nechali ukolébat šťastnou představou, že si to jen namlouváme. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…znáte to. Zjistili jsme, že ani nejpečlivěji promyšlená role není bez trhlin. Zaskočilo nás to - tolik klamání, lží, podvádění, a proč vlastně? Jenom aby VYPADALA? Upřímně řečeno, nerozumím tomu, a ona mi to nevysvětlí. Možná v tom byl zpočátku strach, že nám nebude vyhovovat a že bude muset zpět do děcáku, a později už nedokázala ze své role vystoupit. Uvědomili jsme si, že ani sebetolerantnější výchova není bez hranic, že jsou zkrátka věci, ve kterých nemůžeme naše děti provázet a povzbuzovat, prostě z ohledu na vlastní sebeúctu. Že v určitých chvílích musíme jen stát dítěti po boku, i když pro jeho chování nemáme omluvu ani pochopení.

Zkusili jsme s dítětem rozebrat, že nám není povinováno podobou, že může být samo sebou, být jiné než my, mít SVOJE plány a touhy, jen musí počítat s tím, že se s některými věcmi neztotožníme. Chtěli jsme, aby mělo alespoň někde na světě místo, kde může být samo sebou - aby mělo domov.

Reagovala úplně opačně než byl náš záměr. My jsme NIKDY NEMĚLI vědět, že má jinej život, svoje tajný zásuvky, my jsme ji měli jen milovat, přijímat, odpouštět, sloužit, ale nikdy jsme neměli nic vědět o ní! Tak to mělo být, a všechno ostatní je ŠPATNĚ.

V okamžicích hlubokého nepochopení jsem celou naši rodinnou story vylíčila jednomu vpravdě renesančnímu člověku, a ten nás vrátil zpět na počátek:

"Pochop, že ona potřebuje někam patřit - a ty si myslíš, jak seš velkorysá, když jí DOVOLÍŠ, aby byla sama sebou! Ona NEMŮŽE být sama sebou, protože by zůstala na celém světě sama…byla by zase opuštěná. Chápeš to?!"

A mně nezbylo než přijmout porážku v tom věčném dilematu, zda geny nebo výchova.