Věříte na obrázky?

Čím je starší, tím více se rozevírají nůžky mezi ní a jejími vrstevníky. Míša to cítí, ví, že je zvláštní. A tak si vytváří svůj vlastní svět, ve kterém se cítí dobře.

Její svět tvoří obrázky. Bydlí s ní v pokoji, spí s ní v posteli, chodí s ní do školy. Ráno, když se probudí, rychle proběhne s plnou hrstí obrázků do předsíně, aby ji neviděly - rozespalou, rozcuchanou, v pyžamu. Musí je dobře schovat! Teprve když je opět oblečená, upravená, učesaná, můžou jít obrázky zpět na své místo. Když ji zachvátí panika, aby ji obrázky neviděly, že nezvládá úkol nebo že kašle, chytáme ji za ruce a uklidňujeme ji: "Jsou to JENOM OBRÁZKY. NEMŮŽOU opravdu vidět!" Přikyvuje, ale nevěří. Jediné, co si z toho odnáší, je poznání, že už jí nerozumíme ani my. Už má jenom ty obrázky.

Dostala desku s Michaelem Jacksonem. Přišla s deskou na oslavu narozenin a nosila ji vedle svého těla.

"Co to děláš, Míšo?" divila se babička. (Babička nevěří na obrázky.)

"Nic."

Vlado potom vysvětluje: "Ukazuje nás Michaelu Jacksonovi." (Vlado jí rozumí.)

Obrázky mají v naší rodině své nezastupitelné místo. Sedí vedle ní, když se dívá na pohádku.

"Viděls ty šaty?" obrací se s nadšením na Johnyho Deppa.

Její kamarádi. Její lidé. Johny Depp, Vanessa Paradis a Michael Jackson.

Její svět.

Když přijde k nám domů někdo, kdo vypadá nadějně, Míša se po chvíli otálení spiklenecky zeptá: "Věříš na obrázky?" Zatím stále naráží na zmatené otazníky v očích dotazovaných. Ale nevzdává se, pořád hledá někoho, s kým si bude rozumět, někoho, kdo věří na obrázky. Někoho, kdo jí nebude tvrdit, že její obrázky nevidí, nemluví, necítí, nemyslí.

(Neznáte takového kamaráda pro Míšu?)

Někdy s ní mluvíme o budoucnosti. Učíme ji tisíce věcí, které stále jdou mimo ni. Neumí nakupovat, jezdit autobusem, nezná čas. Ale velký pokrok jsme zaznamenali, když jsme se jednou u rodinného stolu bavili o tom, že se těšíme na vnoučata. Starší děti rozebírali své představy, kde budou bydlet a kolik budou mít dětí, a do toho Míša pronesla:

"Když mi žádné nedají, koupím si kočku!"

Odpovědí jí byl výbuch smíchu, ale já jsem s pýchou zaznamenala, že dokázala sledovat náš rozhovor a pochopit, o čem je řeč. Chtěla by dítě z dětského domova. Chtěla by Romku. Má ráda romské děti.

"Ty se, Míšo, nechceš vdát?" zeptal se jí dědeček.

"Nevím, ještě nevím."

"Ty bys nechtěla mít manžela?" upřesňuje.

"MUSÍM mít manžela! Přece aby živil tu Romku!"

(Čemu se zase všichni smějou?)

Obrázky se nesmějou, obrázky jí rozumí.

Půjčila jsem si je na chvíli, když se nekoukala. Tady jsou. Všechny malovala sama.

"Možná by mohla být malířka," uvažujeme nahlas.

"Leda kopírka", usadí nás babička. "Vždyť maluje pořád to samé!"

Ano, maluje pořád to samé, a pořád není spokojená. Žádný obrázek nám nemůže dát. Všechny potřebuje. Žádný z nich není dokonalý.

Ne…nikomu je nemůže dát. Ještě má hrozně moc práce, ještě nejsou takové, aby všichni kolem ní věřili na obrázky. Ještě ne…