Máme doma originál

O její originalitě jsem napsala mnoho slov, mnoho článků, mnoho odkazů. Přečetla jsem mraky knížek o výchově, abych objevila, jak na ni, ale reagovala vždycky jinak než autoři předpokládali. Užili jsme si s ní spoustu úsměvných (pro nás) historek. Otázkou zůstává, jestli tyto situace byly úsměvné i pro ni. Myslím si, že ne tak docela. Protože naše Michalka je autistka.

Poprvé nám tohoto "brouka do hlavy" nasadila jedna žadatelka, když mě po besedě se žadateli vyhledala a řekla mi: " To, co popisujete u Michalky, je obraz vysokofunkčního autismu." Nejsem z těch, kteří by nechali podobné informace ležet ladem, takže jsem hned druhý den zavolala psychologovi, ke kterému chodíme, a objednala se na vyšetření.
"Míša? Ta má k autismu tak daleko jako Praha k Sydney!" řekl mi. Uklidnila jsem se.

Podruhé nás brouk v hlavě dostihl na dovolené, když mi jedna maminka autistického dítěte řekla, že se Míša chová jako autistka. Ujistila jsem ji, že jsme na to mysleli, nechali ji vyšetřit a psycholog autismus vyloučil.
" A byl to odborník na autismus?" zeptala se.
Nebyl. Ale KDO je tím odborníkem? Psychiatr?
Mezitím se natolik prohloubily Michalčiny problémy ve škole, že jsme se rozhodli požádat o nezávislý posudek psycholožku, kterou nám doporučila kamarádka - šlo nám o to, jestli má Míša SPU nebo má být přeřazena do zvláštní školy. Vyslechli jsme tolik názorů, citlivých i méně citlivých, že jsme se opravdu nedokázali sami rozhodnout.

Psycholožka byla náhodou odbornicí na autismus. První člověk, který vnímal Michalku jako chytré, nadané a velmi vnímavé dítě. První člověk, který ji dokázal zaujmout a pochopit. První člověk, který nám řekl, že Míšina neotesanost není obrazem naší výchovy, ale jejího odlišného vnímání světa. Velmi zajímavého světa!

Myslím si - ne, jsem si tím jistá! - že kdyby nám tehdy před lety řekli: " Máme tady holčičku s podezřením na cystickou fibrózu, která je navíc autistka" …řekli bychom, že ji nemůžeme přijmout, že na to nemáme sílu. Ale přece jen, síla se nakonec našla - snad se zrodila z lásky. Člověk dostává stále nové podněty k rozvoji, a nakouknout do autistického myšlení je nesmírně zajímavá exkurze.

Má mimořádnou paměť na tvary a pohyby. Když vidí divadelní představení, ofotí si ho do paměti, a doma si ho potom přehrává až do omrzení. Jednou jsme měli půjčenou videokazetu s muzikálem Hrabě Monte Christo. Míša tančila paralelně s obrazem v televizi, podle hudby. Kdybych to sama neviděla, neuvěřila bych tomu.
Přišla k nám kamarádka s dcerou Anežkou na návštěvu. Anežka chodí do gymnastiky, a je prý opravdu dobrá, nedávno se na gymnastických závodech v krajském kole umístila na 4. místě. Kamarádka vyzvala Anežku, ať Michalce ukáže sestavu na hrazdě. Míša stála, koukala, a když Anežka sestavu dokončila, vyskočila na hrazdu a sestavu zacvičila podle ní. Navíc Anežka cvičí mnohem obezřetněji, Míša je taková...bez pudu sebezáchovy. Kamarádka na ni koukala, a pak říká: " To není možný, ona je snad z gumy!" Míša seskočila dolů a povídá: " Nene, nejsem z gumy, jsem normálně z těla."

Jeli jsme po hoooodně dlouhé době do Čáslavi, a Míša najednou povídá: " Počkej - tady jsme už byli, ne?"
Manžel - patřičně hrdý na to, jakou má úžasnou paměť: " Správně, Míšo! Podle čeho jsi to poznala?"
Míša: " Podle tvaru těch kaluží."

Míša se rozhodla ušít panence šaty. Šla jsem jí to ukázat, a všimla jsem si, že panenka nemá hlavu.
Já: Míšo, kde má ta panenka hlavu?
Míša: Utrhla jsem ji. Když šiju šaty, nebudu hlavu potřebovat.

Míša: " Klárka říkala, že existuje takovej doktor, kterej umí předělat holku na kluka. Tak já se nechám předělat."
(Jako prvnímu sdělila Míša tuto překvapivou informaci našemu poměrně hodně konzervativnímu dědečkovi :-)
Za pár dní přišla s nalakovanými nehty.
Já: "Myslela jsem, že se chceš nechat předělat na kluka."
Míša: "A to si kluk nemůže hrát na to, že je holka?"

Já - pokus o překlad věty "Doporučili byste tuto knihu ostatním, a proč?": " Míšo, myslíš si, že by si i jiné děti měli přečíst tuhle knížku?"
M: "Ne"
Já: " A proč?"
M: " Protože se mi líbí´"
Já: " Třeba by se líbila i jiným dětem."
Michalka rozhodně vrtí hlavou: "Ne. To je moje knížka!"

Danek jí cvičně nadhodil otázku, jaké "i" se píše ve slově vyvolení. Potom si uvědomil, že jsou tam dvě, tak dodal " nejdřív první, potom druhý". Míša odpověděla: " První je měkký, druhý tvrdý".
" Ne," opravil ji Dan, "první je tvrdý, druhý měkký."
Míša se dívala dost zmateně, co jí to povídá za nesmysly, a trvala na tom, že první je měkký, druhý tvrdý. Dan, ve snaze ji přivést ke správnému řešení, dodal: " Musíš si určit, jestli VY- je předpona nebo není."
A Michalka řekla:" No VYVOLENÍ se píše tvrdý, ale PRVNÍ se píše měkký a DRUHÝ tvrdý."
V tomto okamžiku jsem konečně pochopila, v čem je problém, a další půl hodinky to vysvětlovala ostatním. Měla pravdu, samozřejmě - po svém způsobu.

Četli jsme pohádku o Sněhurce, kde měl hajný přinést královně Sněhurčino srdce. Míša se ptala, JAK by ho mohl přinést, když je přece v těle. Vysvětlila jsem jí, že by ji musel nejprve zabít a srdce z těla vyjmout (dost krutý i pro mě). " Fuj", zareagovala spontánně. "Já bych to do ruky nevzala!"

Michalka často zaměňuje slova, např. delfín-dalmatin, věneček-zvoneček, majitel-velitel, co si jen tak vzpomínám z posledních dnů, což činí její řeč poměrně hodně nesrozumitelnou. Když třeba líčila, že bude mít 5 delfínů, a nebudou mít boudu, ale dům pro psy, vůbec nechápala, proč se jí všichni smějí.

Myslím si, že kdybychom se uměli oprostit od našich civilizovaných představ, museli bychom připustit, že Míša je úžasně kreativní a zároveň přísně logická. Stále vytváří nová slova (např. " božena" - v našem jazyce nelogicky jeptiška, pro Míšu je to zkrátka "boží žena", tedy božena). Nebo třeba když se čemusi divila (výrazem v obličeji), Míša na dotaz, co to dělá, odpověděla, že "větrá oči".

Byli jsme na derniéře představení naší kamarádky, na konci se křtilo CD, a samozřejmě velké dojetí, slzy, slavnostní nálada. Michalka na celý sál: " Proč všichni brečí?" " Jsou dojatí", pošeptala jsem jí. " Jak jako dojatí?" Lidé se otáčeli, já jsem ji tlumila, že jí to vysvětlím potom (nevysvětlila, to prostě nechápe - kladla mi otázky jako " to už se nikdy v životě neuvidí?" apod.). Závěrem dostávali květiny, tak Míša zase " Oni mají narozeniny? Všichni?"
Podotýkám, že jsem jí dopředu řekla, kam jdeme a co se bude dít.

Obdobná situace - loučení deváťáků se školou.Míša: "Proč všichni brečí?" atd. Po vysvětlení : "Aha. A proč jsem teda brečela já?"

Míša žije teď. Nezvládá vůbec časové souvislosti. Když se jí zeptám, jaký je měsíc, neví to, to prostě není důležité. V únoru, před jarními prázdninami, jsem řekla, že " za dva dny budou prázdniny". Michalka se rozzářila: " Budeme se koupat v bazénu!" (venku dva metry sněhu)
Nebo třeba s kašlem: řeknu o ní, že hrozně kašle (opět nepřesná formulace) a ona se ohradí, že NEKAŠLE - kašlala před čtvrt hodinou. TEĎ prostě nekašle.

Velký zmatek má v tom, co je a co není správně. Potřebuje, aby to "správné" bylo pořád stejné. Jenže v mnoha případech to tak není. Třeba se naučí, že správná odpověď na otázku "Kašleš?" je "ne" (správná = ta, ze které máme radost). Potom, když jsme u doktora, a já tvrdím, že ona kašle, vypadáme dost divně - Míša samozřejmě říká "ne", protože takhle přece má znít správná odpověď. Někdy je to docela na dlouhý vysvětlování.

Když u nás byla pouť, tak ji fascinovala jakási atrakce nazvaná "vířivka" nebo tak nějak, kam chodili puboši a ječeli na celou vesnici (adrenalin), a já jsem Michalce řekla něco v tom smyslu, že " nechci vidět, že si na to kupuje lístek". Jsem nenapravitelná, že? Samozřejmě že to pochopila po svém...opravdu jsem ji neviděla :o). Byla velmi rozhořčená, když jsem jí nedovolila na tu atrakci jít, ačkoliv jsem ji NEVIDĚLA koupit si lístek, tedy podmínky byly splněny.

Míša si neumí hrát s jinými dětmi, ale nijak jí to nepřekáží. Když si nechtějí hrát oni s ní, hraje si ona s nimi, resp. s jejich imaginárními klony. Neustále si kolem sebe vymýšlí spousty neviditelných lidí a zvířat, se kterýma rozmlouvá, žije jejich životy, převlíká se do nich...Z hraček měla svoje milované prasátko, bez kterého neudělala krok, ale ztratila ho v Chorvatsku, a od té doby jdou hračky tak lehce mimo ni. Nikdy si třeba nestavěla z kostek nebo ze stavebnice. Vlastně nejvíc hraje jiné role nebo maluje. Nedůtklivě reaguje na fyzický kontakt, pokud na něj není přímo sama připravená. Taky si ráda hrává na fotky - to si vezme fotku a naaranžuje se podle ní.

Jindy říkám Michalce " Nešlapej do té kaluže", a ona ji oběhne a vleze do vedlejší. Tohle se nám stalo, když jsem ještě nechápala, že na ni musím mluvit precizně právnicky. Na mé protesty reagovala velice udiveně - vždyť přece do TÉ kaluže nevlezla, tak co je? A do které teda může?
Nebo když jsem jí řekla, že v sedm hodin bude večerníček, a ukázala jsem jí, kde mají být ručičky. (Nemá ráda, když se věci dějí příliš náhle). V sedm jsem pro ni přišla, že "už", a ona se zlobila, že na jejích papírových hodinách ale ručičky nejsou tak, jak mají být. " To nejsou opravdové hodiny", vysvětlovala jsem jí. " Ty jsou jen pro děti."
" Ale já přece JSEM dítě", oponovala mi.

Nechápe různá úsloví. "Prázdniny utíkají jako voda", "nech mě být", " postav vodu na čaj" , "zlomilo mu to srdce", "já se z toho zblázním"…to všechno jsou věty, které potřebuje rozpitvat, a stejně nechápe, proč to neřekneme normálně.

Michalka má v pokojíčku napsané kartičky, co má dělat. Na kartičce "večer" je napsáno: osprchovat se, dát kalhotky a ponožky do koše na vyprání, obléknout pyžamo, vyčistit si zuby, dát dobrou noc. K pokynu "dát dobrou noc" si Míša dokreslila dva ksichtíky, jeden druhému dává pusu na tvář. To asi aby věděla, co se pod tím pokynem skrývá.

Michalčin svět není světem slov a pojmů, ale světem hudby a obrázků. Každý den vylovím z aktovky spousty obrázků, ze kterých vyčtu, co se celý den dělo. Umí skvěle zachytit výrazy obličeje, i když je neumí pojmenovat. Sešity a písemky jsou pomalovány ksichtíky, které se smějí nebo pláčou nebo mračí nebo hrozí vysoko zdviženým prstem. Když se jí zeptám, co bylo ve škole, řekne mi "nevím". Už to zachytila na papír, to mi musí stačit.

Před Vánocemi jsem ji vyzvala, ať napíše dopis Ježíškovi. Napsala, že si přeje obličej jako Hermiona. Vysvětlila jsem jí, že to nejde, že k Vánocům se dávají dárky jako jsou třeba hračky, něco na oblečení, hry, knížky, boty.
"Aha", řekla Míša, a napsala dopis Ježíškovi, ve kterém vyjmenovala poctivě všechny dárky, které dostala o rok dřív. Ježíšek se ostatně stal další nepochopitelnou postavou:
"Klárka říkala, že Ježíšek NEEXISTUJE. Ale jak může neexistovat, když rozdává dárky ?!"

Moje dnešní vyprávění je pouhým zlomkem toho nekonečně pestrého každodenního života, který s Michalkou prožíváme. Ani se mi nechce naši malou exkurzi ukončit…tak zajímavý se mi zdá její svět! Přikládám ještě obrázek - je na něm Šípková po píchnutí do prstu.

(Dvojslovné výrazy Míša nebere - buď používá jenom jedno slovo - Šípková - nebo ze dvou slov vytvoří jedno - Petrmuk, Panbuch, apod.)