Nápadník

Rozdíl je jen v tom, že dosud jsem psala ze vzpomínek, s vědomím, že se nám tu kterou situaci podařilo nějak vyřešit. To, co prožíváme nyní, nemá zatím žádný konec. O to je vše citlivější…a těžší.

Dost dlouho jsem váhala, mám-li psát o našich současných potížích, ale jsme ve vztahu k našim dětem velmi otevření, a tak se pokusím bez konkrétních podrobností alespoň nastínit, s čím se potýkáme. Nejsme totiž zdaleka sami.

Naše patnáctiletá dcera se zamilovala. Na tom jistě není nic zvláštního. Přáli jsme jí to, protože zamilovaní bývají šťastní, svět se jim zdá hezčí - znáte to. Že něco není v pořádku jsme začali tušit brzy po začátku vzniku Velké lásky.

Dcera s námi přestala kamarádit. Podvody a lži se staly každodenním rituálem. Ráno vstávala s opuchnutýma očima, pod očima velké temné kruhy. Ze školy chodila pozdě, s neobratnými výmysly, co se stalo. Ve škole začala propadat. Prakticky nevyjde z kašle a nachlazení. Naše naléhání, ať nám řekne, co se děje, se setkávalo s jedinou reakcí - s potoky slz. Po mnoha domluvách, po mnoha nesplněných slibech jsme neradi sáhli k trestu - zabavili jsme jí mobil. A díky tomu se nám konečně otevřely oči!

Mobil jsme zabavili večer. V noci syna probudil Nápadník, a přikázal mu, ať jde vzbudit sestru, že si s ní chce povídat. Syn odmítl. Nápadník ho začal neúnavně prozvánět. Ráno mi syn sdělil, že Nápadník je blázen. Inu, řekli jsme si, konečně chápeme, proč se Dítě plouží domem jako mátoha. Dobře jsme udělali, teď už bude klidně spát.

Ale ouha. Dítě přišlo unavené, vyčerpané, nachlazené domů, a požádalo nás, abychom ho nechali, že se musí učit. Se vstupem Dítěte do dveří zazvonil telefon. Hodinu dcera do telefonu říkala " prosím tě, dnes ne". Po hodině položila telefon a šla se učit.

Do deseti minut zvonil neúnavný Nápadník u dveří. MUSÍ mluvit s dcerou.

" Mami, prosím tě, řekni mu, že se musím učit. Ať přijde v sobotu."

Celé odpoledne co dvě minuty drnčel telefon na střídačku se zvonkem u dveří. On si vzal do hlavy, že ji musí vidět dnes, tak ji PROSTĚ UVIDÍ!!! Podlehla kolem sedmé hodiny večer - stejně se při věčném drnčení zvonku nic nenaučila.

" Poslyšte", vzala si mě na slovíčko bokem sousedka, " všimli jsme si, že tady pořád obchází nějakej mladík. Aby vám něco nesebral."

" Já vím, to je náš Tyran. Doufá, že když bude dost vytrvale obtěžovat celou rodinu, vydáme mu Dítě. Možná nám hodí do domu dýmovnici, aby ji vylákal ven."

" No jó, to dělaj všichni kluci."

" Naši ne", protestuju.

" Nemyslím ty vaše, myslím normální kluky. Ale holky máte pěkný, narostlý, tak s tim holt musíte počítat. Když je děcko ošklivý, člověka to mrzí, ale zas nemá ty starosti."

Zajímavá filozofie.

Po třech dnech vytrvalého obtěžování jsme si hocha pozvali na slovíčko.

"Poslyš", říkali jsme mu, " to, co předvádíš, je normální teror. Vpadneš nám klidně do života, obtěžuješ celou rodinu, a navíc ubližuješ naší dceři. Takhle to dál nejde."

" Když já ji miluju a chci být s ní. Vy tomu nerozumíte."

" A jak se to pozná, že ji miluješ? Že ji nenecháš spát, jíst, dýchat? Nezlob se, ale to není láska. Ona, to nejsou jenom prsa, oči, vlasy. To je taky všechno kolem - člověk plný zájmů, s láskou ke knihám, umění, s touhou něco v životě dokázat. Nemůže ti PATŘIT, rozumíš? Je to živá myslící a cítící bytost, není to žádná věc."

" Když já ji miluju a chci být s ní."

( Nebudu popisovat celý rozhovor - byl nesmírně vysilující a nic jiného než " když já ji miluju a chci být s ní" jsme se stejně nedozvěděli. Ba jo - ještě: Kdyby mě OPRAVDU milovala, tak by jí to nevadilo.)

Přiznám se, že jsem měla trochu výčitky svědomí. Každá moudrá kniha říká, že si úskalím první lásky mají děti projít samy, s naším laskavým sledováním zpovzdálí. Možná jsme se neměli takhle rozohnit…

Sotva za Nápadníkem zapadly dveře, vrhlo se nám Dítě do náruče: " Díky, tati. Díky, mami."

Člověka nemůže nenapadnout - co se to vlastně děje? Je ZAMILOVANÁ nebo jenom ochromená v kontaktu s dominantní osobou, která jí možná podvědomě připomíná kohosi z raného dětství, kdo jí ubližoval, koho se bála, komu ve všem vyhověla ve snaze uchránit se před násilím ještě horším? Odpověď neznáme, bohužel.

Padla na nás únava. Léta se snažíte povzbuzovat děti, vštípit jim sebeúctu, a pak stačí jeden takový, a jsou ztracené. Vzpomněla jsem si na vyprávění jiných maminek, které mi popisovaly totéž v bledě modrém. Dívky, které se nechaly dobrovolně ponižovat ve jménu takzvané lásky, a když zoufalí rodiče zasáhli, polykaly prášky nebo si podřezávaly žíly. Brrr.

" Mám nápad", řekla jsem večer u rodinného stolu. "Letos pojedeme s tatínkem na dovolenou sami dva. Zasloužíme si to."

Hned se zvedl hlasitý protest.

" To jako nás necháte DOMA a sami si budete užívat?"

" No, myslela jsem, že bych se zkusila domluvit, jestli by Danek nemohl k Vojtovi, Zuzka ke Kátě, Hela k Bětce a Míša k babičce. Dominik by zůstal doma a staral se o dům a zvířata. Teda jestli by mu tady nebylo smutno."

" Smutno mu nebude", poznamenal Dan dřív než se mohl Dominik nadechnout, " ale chcíply by nám zvířata."

" Jestli pojedete beze mě, tak vás nebudu učit anglicky", slíbil nám Dominik.

" Tsss, naučíme se i bez tebe, vyděrači. Chtěla bych se podívat do Skotska."

" Kde na to vezmem?" zeptal se manžel.

" Přízemnosti. Prostě nebudeme všechny peníze cpát do potomků, a našetříme si na dovolenou. Skotsko pro nás dva nepřijde dráž než dovolená pro celou rodinu, myslím si."

" No to teda přijde, to si piš. Už abys začala."

Začnu. Protože v každé situaci se člověk potřebuje na něco těšit.