Do školy!

Nicméně k zápisu jsme jít museli. Ustrojila jsem naši princezničku do červených šatiček, které se krásně točily, a vyrazily jsme.

Paní učitelka za katedrou, už starší paní, se laskavě usmívala.

"Kterápak ty jsi?" zeptala se.

"Podívej, jak se mi točí šaty!" předvedla Michalka.

"A řekneš mi, jak se jmenuješ?"

"Jé, ty máš krásný korálky!" a už se sápala paní učitelce po krku (ubránila se).

Řekla jsem Míšino jméno.

"Jestlipak víš, jak se jmenuje holčička, která nosí červené šatečky jako máš ty? Je o tom jedna pohádka!"

Michalka nevnímala, jak už tak obvykle nevnímala, když na ni někdo mluvil.

"Ty mě budeš učit?"

"Ne, já ne, tamhle ta pěkná paní učitelka vzadu", ukázala ta dobrá duše prstem. Míša se ani neotočila: "Ty seš taky pěkná," kontrovala mazlivě.

Potom se jako vítr rozeběhla po třídě, každému pochválila šatičky, korálky, vlasy, obrázek, a já jsem mezitím slíbila, že zažádáme o odklad. Nakonec Michalka zatančila a zazpívala a s bezprostřední samozřejmostí odplula zase pryč. O školní zralosti se sice mluvit nedalo, ale zato dokonale prozářila stísněnou atmosféru. Všichni se na nás usmívali, a maminky ostatních dětí si jistě v duchu blahopřály k šikovnému potomkovi.

O rok později přišla Michalka do školy k zápisu, rozhlídla se po třídě a jasným hláskem pronesla: "Tak tady budu stávat v koutě?"

Paní učitelka se zhrozila, podívala se po mě vyčítavě a velmi laskavě naši holčičku ujistila, že v její třídě nikdy děti v koutě nestávají. ( No, o pár měsíců později toho sama litovala.)

Druhý zápis byl úspěšný, a tak jsme mohli Míšu s mírným zpožděním poslat do školy. Potíže se dostavily velmi brzy. Michalka neměla v hodnocení nadarmo, že je "dítě obtížně výchovně zvladatelné". Docela ráda bych někdy narazila na knihu o výchově, která pojednává o dětech jako je Míša. Za půl roku školní docházky mi paní učitelka řekla, že se nikdy s takovým dítětem nesetkala a že to musíme řešit. Hm.

Veškeré moje rady jí připadaly kruté a nevýchovné ( např. nechte ji ječet a běžte pryč). Bylo mi to líto. Věděla jsem, že Míša bude zkoušet, kolik učitelka vydrží, ale vydržela fakt málo. Míša zkrátka dělala jen to, co se jí chtělo. A nemusím zdůrazňovat, že se jí velice často nechtělo dělat skoro nic. Dávat prvňáčkovi na prázdný papír pětky se mi nezdálo jako šťastné řešení. Míša situaci vyřešila po svém: v hodině se dovolila na záchod, a potom se bezcílně toulala po chodbách, po zahradě, družině, zašla si do školky, a celou dobu si zpívala - dokud se nenašel někdo, kdo ji nenasměroval zpět do třídy. Doma v deníčku jsem si potom přečetla, co všechno se musí doučit, a byla nucena čelit Michalčiných zuřivým záchvatům vzteku. Takhle to dál nešlo. Začala jsem hledat osobní asistentku.

Nejprve jsem se obrátila na Rytmus, ale i když byli milí, pomoct nám neuměli. Podobné organizace jsou jen ve větších městech. Obrátili jsme se na příbuznou organizaci v našem okresním městě, ale moc velkou šanci nám nedávali. Dojíždět na vesnici se při tom nízkém platu, který asistenti mají, nikomu nechce.

A přece se nám to podařilo! První asistentka byla usměvavá dívka s vlasy jako princezna, a bohužel žádnými zkušenostmi s dětmi. Michalka si ji rychle obtočila kolem prstu, a vesele likvidovala její důvěřivou povahu. Po třech měsících se asistentka zhroutila a prohlásila, že půjde raději prodávat k Lidlovi. Situace byla vážná, stížnosti se donesly až ke sluchu ředitele. Nezbylo nám než vypracovat plán, jak pomoci Michalce zapojit se do školní činnosti, a ostatním dětem vyrovnat se s její přítomností ve třídě. Na pomoc jsme si vzali psychologa, který pracoval se školou, s námi i asistentkou. Výsledek se brzy dostavil: Michalka se zklidnila - a přestala vidět. Objektivní vyšetření neprokázala žádnou vadu zraku, ale Michalka viděla čím dál hůř. Absolvovali jsme řadu vyšetření očních, psychologických i psychiatrických, snažili jsme se saturovat Michalčiny citové potřeby seč nám síly stačily, ale opravdový úspěch přinesl až nový školní rok a výměna osobní asistentky. Není zdaleka tak líbivá, ale má speciálně-pedagogické vzdělání, a s Michalkou to opravdu umí. Všichni zúčastnění - rodina i škola - vnímáme změnu v Míšině chování, je nyní mnohem klidnější, soustředěnější, dobře pracuje ve škole i mimo školu, prostě takový malý zázrak. Začínám chápat, že osobní asistence není "hlídací služba", ale odborná pomoc, a vyplatí se hledat toho správného člověka a zaplatit mu za jeho práci. Je to přínosné pro všechny, a pro Michalku především.

Dnes jsou všichni na Míšu dobře adaptovaní, a dokážou ocenit její velký herecký a komediální talent. Když Michalka ve škole dobře pracuje, je jí dovoleno na závěr školního vyučování zahrát pohádku, zatancovat nebo zazpívat něco z muzikálu. Muzikály jsou Michalčina láska - teď momentálně je to Galileo a Johanka z Arku.

Na poslední třídní schůzce mi její učitelka řekla: "Michalčiny obrázky si já schovávám. Protože ona jednou bude slavná, a já se pak budu moct pochlubit, že jsem stála u jejích uměleckých začátků. Tyhle obrázky", vytáhla jich pár na stůl, "budou mít jednou velkou cenu. Já tomu věřím."

Dojetím mi zvlhly oči. Protože já... já tomu věřím taky.