S hnědou kůží na trh?

"Prosím tě, Maceško, to opravdu všechny romské děti musí špatně dopadnout? Nemohla bys napsat článek o vydařených adopcích romských dětí?" napsala mi jedna čtenářka Rodiny do mejlu.

A já jí to slíbila. Potom jsem v návalu vlastních starostí s dospíváním neromských dětí na svůj slib pozapomněla, až mi ho ona čtenářka znovu připomněla - po uveřejnění článku "Zbit romskými spoluobčany".

Samozřejmě že znám i příběhy se šťastným koncem. Možná i vy je znáte, ani o tom nevíte :

Helenka a Margitka, dvě romské sestřičky, dvojčata, adoptované ve 4 letech, dnes už dospělé slečny. Obě jsou moc milé, jedna studuje policejní akademii, druhá je na konzervatoři.

Olinka, zdravotní sestřička, milá a usměvavá holka, adoptovaná ve 13 měsících.

Bětka, už dospělá maminka tří dětí, o které se spolu se svým manželem dobře starají. Žijí skromný život ve skromných podmínkách, ale snaží se. Do rodiny se dostala v 17 letech.

Monika, po bouřlivém období dospívání, kdy vyzkoušela opravdu všechno, dnes pracuje v supermarketu a žije skromně, ale bez problémů. Vztah k adoptivní rodině hledala složitě a bolestivě, dnes jsou v dobrých respektujících vztazích. Adoptovali ji ve 2 letech.

Marek, osmnáctiletý podsaditý kluk, truhlář, pracovitý, se smyslem pro humor, adoptovaný ve 4 letech.

Roman, houslista, v současné době žijící v cizině, v pěstounské péči od 6 let.

Naďa, malířka na sklo, provdaná do české rodiny, inteligentní vstřícná dívka, v pěstounské rodině žila od 3 let, později si ji rodina adoptovala.

Určitě bych mohla pokračovat dál. S výše uvedenými jsem se osobně setkala, s některými se stýkáme stále. A stýkáme se i s romskými rodinami, které nejsou "náhradní", a přesto jsou zajímaví a fajn. A to i přesto, že česká majoritní společnost píše na žádanky "zbit romskými spoluobčany" a malé romské kluky vyhazuje z obchodů. Je smutné, kolik reakcí na předchozí článek se neslo v duchu " musí být na to připraveni, musíte je tak vychovávat, aby věděli, že budou automaticky podezřelí". Dokonce se podobné názory objevily i od pěstounů, kteří tyto děti mají doma.

Minulý týden jsme si s manželem dopřáli "respitní víkend". Děti jsme poslali na víkendový pobyt, a sami šli do kina. Kromě Venkovského učitele, filmu, který velmi citlivě vypráví o odlišnosti a hodnotě člověka, jsme shlédli ještě film Musíme si pomáhat. Oba filmy jsou v tomto směru podobné - v každém z nich je hlavní postavou člověk ne vlastní vinou vyděděný ze společnosti.

Stejný film žijí tisíce romských dětí.

Máme doma pět a půl dětí. Ta půlka je 17letý poloromský chlapec žijící v dětském domově, který k nám jezdí v rámci hostitelské péče. Je to citlivý a milý kluk, chytrý, přemýšlivý, jemný, ohleduplný a slušný. Má smysl pro humor (stejně jako naše poloromská dcera), je nevtíravě vtipný. Třeba když nesli s naším kamarádem Richardem do haly 4metrový trám, Richard zvolal: "My nemáme kozy!" Lukáš na to: "Jsme chlapi!"

Nebo když jsem v žertu řekla manželovi, že se rozvedu, a on zareagoval: "Dobře, beru si Kláru a auto." Lukáš udělal psí oči podle stejnojmenného pořadu a smutně řekl: "A kdo si vezme mě? Chcete mě?"

Nebo když jsem vyzvala bandu kolem stolu, ať se někdo zvedne a roznese jídlo, Dany navrhl: "Ať jde Ondra, je číšník."

Ondra se ohradil: "No to nejsem, já jsem kuchař."

Dany: " Však to je obor kuchař-číšník, ne?"

Ondra: " Já jsem JENOM kuchař."

Lukáš: "Já jsem JENOM tkadlena."

Krátce po tom, co vyšla moje knížka Domov je místo, odkud tě nevyhodí, mi přišla kolegyně říct, že mám návštěvu. Protože bylo dopoledne, usoudila jsem, že půjde o nějakého obchodního zástupce, a vzkázala jsem "návštěvě", že teď nemám čas, ať přijde později nebo počká, dokud nebudu mít vyšetřené pacienty. Prý počká.

Když jsem vyšla z vyšetřovny, byla čekárna prázdná - kromě podsadité mladé romky, která si listovala v časopise. Šla jsem za kolegyní s dotazem, kdeže je ta návštěva.

"Ona odešla?" podivila se a zašla do čekárny se mnou. "Neodešla, čeká na Vás!"

Tak jsem pochopila, že ona návštěva je ta žena. Už se taky zvedala a podávala mi ruku: "Nezlobte se, že jsem vás takhle přepadla. Víte, já…četla jsem vaši knížku, a chtěla bych vám poděkovat. Sama jsem vyrostla v pěstounské péči…v té knížce je tolik o mých vlastních pocitech, že jsem vás musela najít a poděkovat."

Bylo to velmi inspirativní setkání. A věřte mi, přestože je to romka, a přestože vyrostla v pěstounské péči (= dítě z negativního sociálního výběru), není o nic horší než kdokoliv z nás. Má podnikavého ducha, vede solárko a masážní salon, má manžela a dceru, opravují domek. Je plná života…ale o své místo na slunci musí bojovat mnohem naléhavěji než my. Přáli byste si takový život sami pro sebe?