Příběh jednoho kluka

Ten kluk je stejný jako mnozí jiní, jen jsem se k jeho osobnímu příběhu dostala blíž. Nemám z toho vůbec žádnou radost, raději bych dál vyrůstala v naivní víře, že i u nás platí dětská práva a jejich porušování je důvodem k zásahu příslušných orgánů.

Je mu třináct let. Je to docela šikovný a docela hezký kluk, který by klidně mohl prožívat svoje klučičí léta stejně jako moje nebo vaše děti - kdyby nežil od dvou let v děcáku. Jeho rodiče selhali ve svých rodičovských rolích, ponechme stranou, proč se tak stalo. Jako každé jiné dítě toužil a stále touží po domově, kde bude máma s tátou, možná nějakej brácha nebo sestřička, kde bude mít svoje doma.

Když byl malý, chtěla se ho ujmout jeho teta. Ale sociální pracovnice dítěte (ano, ta paní, která hájí nejlepší zájem dítěte) viděla zájem tety jako účelový, prý jí jde jen o ty peníze.

A tak vyrůstal dál v dětském domově a dál toužil mít někoho svého.

Před rokem se při jedné jarní akci setkal s lidmi, kteří měli v pěstounské péči podobně starého synka, a bylo mu s nimi moc dobře. Tety z dětského domova měly velkou radost, že si našel svoje "kamarády" a podporovaly kontakty rodiny s ním. Rodina ho začala navštěvovat, kluk se na ně velice těšil a jednoho dne se zeptal, jestli by nemohl jet na víkend k nim domů. Potěšilo je to a souhlasili s tím. I v dětském domově měli z pozvání radost, podali tedy žádost o povolení pobytu v pěstounské rodině.

Sociální pracovnice dítěte pobyt zamítla.

Měla k tomu dva důvody: první byl ten, že se nejedná o řádně prověřené osoby (každodenní péče o dítě v pěstounské péči není dostatečným prověřením). Pěstouni tedy požádali o prověření a dodali sociální pracovnici doklad o tom, že jsou způsobilí mít na dva dny o víkendu doma ke svému pěstounskému dítěti ještě jednoho - toho konkrétního - kluka. Sociální pracovnice opět návštěvu zamítla - tentokrát z toho druhého důvodu: Existuje prý vysoké riziko, že by chlapec mohl v rodině navázat citové vazby.

(A u dětí z DD se nic takového nepřipouští!)

Pěstouni se proti rozhodnutí odvolali.

Sociální pracovnice tedy rozhodla o umístění kluka na dvouměsíční diagnostický pobyt, aby bylo odborně posouzeno, co je pro kluka lepší.

Když se kluk dozvěděl, že místo na návštěvu pojede na dva měsíce do cizího města mezi cizí děti, napsal sociální pracovnici zoufalý dopis. Prosil ji, aby ho nechala tam, kde je, a dovolila mu jet na víkend na návštěvu. Zbytečně.

Na diagnostickém pobytu odborníci jednoznačně doporučili, aby kluk zůstal v DD, kde se momentálně nachází, a aby bylo podporováno jeho přátelství s výše uvedenou rodinou.

Přesto sociální pracovnice rozhodla o tom, že dítě bude umístěno do jiného DD, kde je "poslušnější" personál, který nebude podporovat žádné nesmysly! A tak chlapec, kterému je 13 let, jako trest za to, že si dovolil chtít strávit víkend mimo DD, musel před Vánocemi opustit místo, kde léta vyrůstal, opustit kamarády, školu, prostředí, a odejít tam, kde mu zakázali kontakt s "cizími lidmi", zabavili mu mobil a dohlíží pečlivě na to, aby se nedostal k počítači. Je prý potřeba podporovat jeho vztah k vlastní rodině (s tím v zásadě souhlasím, ale ten kluk je v ústavních zařízeních 11 let! ).

Co provedlo toto dítě, že bylo nutné nařídit mu vězeňský režim? Umí si paní sociální představit, jak se mu usínalo na Štědrý večer? Má představu o tom, jak bolí duše, když je člověk na světě úplně sám? Nebo si jenom nechce přidělávat starosti? Vždyť přece dítě je nejlépe uklidit do děcáku, pečlivě ho zamést pod rohožku, a je klid.

(Snažím se to pochopit, najít nějaké vysvětlení. Nezakazovali nakonec taky paní sociální navazovat citové vazby, když byla malá?! Její empatická výbava by tomu odpovídala. )

Během celého tohoto procesu, který vyústil v deportaci nevinného dítěte a který trval třičtvrtě roku, se pěstouni dovolávali k nejrůznějším nadřízeným orgánům - zcela zbytečně. Osud nějakého kluka z děcáku není důvodem k nepopulárním zásahům.

(Nebo je to tím, že podobné praktiky jsou BĚŽNÉ?!)

PS: před pár lety vyšel v médiích článek o tom, že více než 50% dětí opouštějících dětské domovy se dopouští trestné činnosti. Ani se jim nedivím.