Bilancování

„ Dobré ráno, má plnoletá sestro!“ zahlaholil Dany a objal ji. „Jaký to je, být najednou dospělá?“

„Normální. Prostě seš dítě…dítě…dítě…a najednou se probudíš, a seš dospělej!“

Co se stalo s námi? Kdo jsme teď my?

Pěstounská péče skončila. Náš úkol, závazek, který jsme na sebe vzali, došel do cíle. Helča nám není ničím…říká zákon. Cizí člověk. Prostě můžete zmačkat a zahodit těch 10 a půl roků života, vaše práce je u konce.

V květnu jsem se setkala v Ostravě s několika pěstouny na besedě s názvem „Je pěstoun rodič?“ Nechala jsem dopadnout na sebe tu otázku, nechala jsem ji působit, nechala jsem ji, ať sama najde odpověď.

Podle zákona není. Podle moderního pojetí PP, tak jak se posledních pár let velmi zdůrazňuje, ani být nemá. Odborníci to tak určili.

Jenže děti nejsou odborníci. Děti potřebují rodinu. Rodinu tvoří kromě dětí RODIČE. Jaký by byl rozdíl mezi ústavem a rodinou, kdybychom přijali tu vnucenou úlohu vychovatelů, a odepřeli dítěti být mu rodiči?

Vychovatelé jsou profesionálové, já ne. Neumím to. Nejvíc jsem byla mamkou v těch chvílích, kdy jsem se chovala krajně neprofesionálně. Když jsem brečela, prosila, objímala, bála se a radovala.

Zeptala jsem se naší plnoleté dcery. Jak to cítíš? Je pěstoun rodič? KDO je vlastně rodič?

„Rodič je ten, kdo se mnou byl, když jsem to potřebovala. Kdo mě večer dával dobrou noc, kdo mě povzbuzoval, když mi něco nešlo. Rodičem se člověk nerodí, rodičem se STÁVÁ. Pro mě budete VY pořád moji rodiče, i když někde žijí i ti první.“

Zkusila jsem jí nastínit moderní pojetí pěstounské péče.

„Tak to bych určitě nechtěla! To bych zrovna mohla zůstat v děcáku! Nakonec skoro všichni vychovatelé tam byli rodiče – jenže rodiče někoho jinýho! Kdybych byla v rodině, kde budou rodiče NĚKOHO JINÝHO, kdo v té rodině JE, tak to bych byla mnohem nešťastnější než v tom děcáku, kde jsou na tom aspoň všichni stejně.“

Pěstounská péče skončila, naše rodičovství nikoliv. Když dnes odpoledne odjížděla, objala jsem ji a políbila jako vždycky.

„Přijedu v pátek ve dvě nebo ve čtyři, později určitě ne. Záleží na tom, kdy skončíme. A hned jak začnou prázdniny, vymalujeme si se Zuzkou pokoje, jo? Už se na to děsně těším. Tak ahoj!“ zamávala mi, moje dcera, můj cizí člověk, moje svědomí, moje práce, můj úkol.

Milý státe, tu ji máš. Vychovali jsme ti ji, myslím, že dobře. Ale teď, milý státe, teď je už jenom naše. Je naše, protože sama chce. Je naše, protože my sami to chceme. Dělali jsme to špatně, dovolili jsme jí, aby nás milovala, aby nám ubližovala, aby nás zkoušela. Dovolili jsme, aby nám říkala mamko a taťko. Vzali jsme jí její jméno. Udělali jsme všechny ty chyby, které zmiňují odborníci. Mnohokrát jsme se zachovali neprofesionálně. Mnohokrát jsme odpouštěli a mnohokrát hledali naději. Mnohokrát … každý den, každou minutu, každou vteřinu jsme se chovali jako rodiče. Dělali jsme chyby, ale milovali jsme ji a věřili v ni, povzbuzovali ji a naslouchali jí. A teď, milý státe, teď už je naše. Teď už může.