Jsou dvě otázky, které nás za ta léta, co máme přijaté děti, neustále pronásledují a občas z nich dostávám kopřivku.
První je: “ Prosím tě, jak to všechno zvládáte?!”
Musím přiznat, že…nevím. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli to všechno opravdu zvládáme. Jsou situace, okamžiky, chvíle, období, kdy se cítím k smrti vyčerpaná a brečím zoufalstvím. Ale takové chvíle má snad každý, ne? S tím rozdílem, že když si já někomu postěžuju, dozvím se, že “nikdo mě nenutil, abych si nabrala tolik dětí.” Ano, nenutil. Nikdo nenutil jiné maminky, aby se jim narodily děti, a přesto máme všichni spoustu pochopení pro jejich vyčerpání a únavu, a nepochybujeme o správnosti jejich rozhodnutí. V čem je naše rodičovství jiné?
Od Míšiných 7 let oba dva s manželem zase pracujeme – on ve školství, já ve zdravotnictví. Důvod je prostý: máme svou práci rádi. Druhý důvod, ještě prostější, a neméně důležitý, je ten, že bychom jinak svoji rodinu neuživili. I naše děti chtějí mít kola, počítač, hezké oblečení, jezdit na dovolenou, studovat. To všechno stojí peníze a ty nepadají z nebe. Kromě toho musíme myslet na zadní kolečka: kdyby rodinu finančně zajišťoval jen jeden z nás a něco se mu stalo, umřeme hlady. O otázkách důchodového (ne)zabezpečení pěstounek se namluvilo už hodně, a zlepšení jsme se dočkali až nyní.
S výše uvedeným úzce souvisí druhá otázka, která se nám stále vrací jak bumerang: “ Kolik za to dostáváte?”
Dostáváme výživné na děti, ke kterým nemáme vyživovací povinnost. Samozřejmě dětem neodkrajujeme ze společného koláče jenom ten díl, který jim podle státní představy náleží. Všechny děti se podílejí na naší životní úrovni. Dále dostáváme “odměnu pěstouna”, která se má sice od října zvyšovat, ale jenom těm, kdo mají v NRP nejméně tři děti a nepracují ( rozuměj: kdo nepracují jinak než že se starají 24 hodin denně 365 dní v roce o děti), takže tyto peníze nám nenáleží. Jiné výhody nemáme. Občas se setkávám s názorem, že to je v pořádku, protože jinak by mohli lidé NRP zneužívat (= brát si děti pro peníze). Nesouhlasím s tím. V ústavech žije příliš mnoho dětí na to, abychom se mohli ohánět takovými obavami. Vždyť starat se o děti, o děti s tisíci problémy, které si s sebou přinesly na svět, a které ústavní péče násobí a prohlubuje, je hodnotná práce důležitá pro každého z nás. Proč by proboha za to pěstounky neměly dostat adekvátní odměnu? Vždyť i jiní lidé, v jiných profesích, dostávají za svou práci peníze! A neznamená to, že by svou práci automaticky dělali špatně, odbývali ji nebo ji neměli rádi. Každé dítě, které zahrnete láskou a porozuměním, má mnohem více šancí vyrůst ve člověka, který nikoho neokrade, který se uplatní na tvorbě národního důchodu a vychová další generaci. Je společným zájmem celé společnosti - alespoň by mělo být – aby každé dítě vyrůstalo ve funkční rodině.
Abychom to všechno zvládali, musíme vědět, kde je naše hranice. U každého člověka, u každé rodiny je ta hranice jinde. Nemá smysl namlouvat si, že spasíme svět.
Pěstounů a náhradních rodin je relativně hodně, ale přesto jsou v menšině, a mají všechny rysy menšin. Dříve či později se navzájem potkají, nebo o sobě alespoň uslyší. Řeší velmi podobné problémy. O svých problémech chtějí mluvit, ale nejsou příliš slyšet, protože jich je, marná sláva, méně než těch, kteří řeší svoje problémy důrazněji.
Je mi jasné, že každý se nemůže stát pěstounem, stejně jako se každý nemůže stát třeba hasičem nebo jaderným fyzikem. Ale to neznamená, že si nemůžeme jeden druhého pro jeho práci vážit. A můžeme udělat ještě víc - třeba:
Nedívat se na opuštěné děti skrz prsty.
Nelámat nad nimi hůl, jsme-li lékaři či učitelé ( každý, kdo má dítě v NRP, ví, o čem mluvím).
Hledat cesty, jak pomoci dítěti a jeho rodině, jsme-li sociální pracovníci či psychologové.
Vnímat, že kromě traumat tělesných jsou i traumata duševní, která mohou dítě invalidizovat stejně jako ta tělesná.
Mít pochopení pro jejich duši, jsme-li spolužáci nebo jejich rodiče.
Hodnotit dítě takové, jaké je ono samo, nikoliv podle chybujících a selhávajících rodičů. Vždyť nikdo nevíme, co se komu může v životě stát. V celé dlouhé řadě předků sociálně osiřelých dětí lze bezpochyby najít dobré rodiče, milující manželky a matky, skvělé učitele a hospodáře…stejně jako mezi předky vašimi a našimi. Nejsme o nic lepší než jsou naše děti, jen nám osud rozdal lepší karty.
Čím jsou děti starší, tím více si uvědomujeme, jak důležité je respektování osobní svobody každého z nich. I naše děti jsou osobnosti a zaslouží si svůj díl úcty. Nejstarší jsou na prahu dospělosti, a my sledujeme, jakou cestičku si pro svůj život zvolí. Každý z nich má svůj sen, za kterým se vydává. Držíme jim všem palce.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.