Když se ohlížím, co pro nás znamenalo těch několik let s velkou rodinou, musím přiznat, že na celou řadu věcí jsem si zvykala velmi nerada. Tak třeba prádlo - kolik jenom úložného nábytku je potřeba pro sedm lidí, a kolik zabere prostoru, to je až neuvěřitelné.
A že máme doma parádnice, bují nám skříně a skříňky a šuplíky a prádelníky a hrozí nás zavalit. Moje šetrná duše mi nedovoluje vyhodit věci, které marniví bigoši zavrhli, a skladuju je s nadějí, že se móda vrátí nebo že někdy někomu přijdou vhod. Občas před nějakým festivalem, a zvlášť teď, s módou roztrhaných a špinavých hader, vniknou do mých zásob naši dospívající a jejich kamarádi, a vítězoslavně vytáhnou na světlo kalhoty zacákané od luxolu nebo károvanou košili s natrženým rukávem, aby svou kořist podrobili modernizační kůře barvami, nůžkami a sichrhajckami.
Ovšem prádlo nestačí jen skladovat, je třeba je taky prát a žehlit - a sušit. My, zarytí ekologové, jsme pohrdli sušičkou prádla, s poukázáním na její energetickou náročnost, a tak nám doma stále visí nějaké sušící se prádlo. Dříve jsme měli místnůstku, kde byla pračka, skříně, sušáky, žehlicí prkno, rámy na malování hedvábí a barvy, ale vznikl z ní další dětský pokoj. Teď nám prádlo visí všude - v tělocvičně, na žebřinách, na zábradlí, na sušácích, které stále přenášíme, protože všude zavazí, na zahradě, když neprší, v předsíni, v koupelně…Jedno prádlo sundám a začínám věšet nanovo. " Nemám ponožky!" " Chybí mi spodky!" " Nejsou ručníky!" " Kdy budeš žehlit?" - to jsou věty, které mě přivádí k šílenství. Žehlení…nejodpornější domácí práce!
Když jsme přijali Helenku, dostali jsme nějaké peníze při převzetí dítěte s výhružným dopisem, že "peníze je nutno použít pro potřeby dítěte". Dítě už u nás v té době žilo více než půl roku, a samozřejmě nespalo na zemi a nechodilo nahé, takže jsme s rozpaky zvažovali, jak s penězi naložit. Nakonec jsme si koupili myčku na nádobí - protože jsme si palčivě uvědomovali, že to, co Helenka potřebuje nejvíc, za peníze nekoupíme. Ale mohli jsme si uvolnit ruce, abychom ji mohli hladit po vlasech, a ušetřit čas, abychom s ní mohli objevovat svět. Byla to dobrá investice. Ovšem žehlení, tam jsme pořád v dobách primitivní ruční práce.
Když k nám jezdívala Zuzka se Žanetkou na hostitelku, spávaly v holčičím pokoji. I tak to bylo dost natěsno, ale dalo se to zvládnout. Jakmile jsme se ale rozhodli požádat o svěření děvčat do pěstounské péče, museli jsme se zabývat i myšlenkou, jak zajistit soukromí všem dětem. Kluci mají společný pokoj, a vyhovuje jim to, ale Hela s Michalkou jsou věkově i povahově rozdílné, a tak nám připadlo nejjednodušší zřídit v podkroví ještě jeden dětský pokoj navíc, a každé přidat do pokoje kamarádku - Helence Zuzku, Michalce Žanetku. Připadalo nám to velmi jednoduché, vždyť jde jen o vestavbu, jsme skromní, střecha je zateplená…Ovšem když jsme si nechali udělat propočet nákladů, zalapali jsme po dechu. Tohle sami nezvládneme! Navíc přijmout další dvě děti bude znamenat i koupit větší auto…ne, nešlo to. Požádali jsme o pomoc Rozum a Cit, ale neodepsali nám, a my jsme s tím - po záplavách v r. 2002 - upřímně řečeno, ani příliš nepočítali. Řízení o svěření dětí do naší péče ale probíhalo dál, a my jsme museli něco vymyslet. Tehdy jsme ještě nevěděli, že Žanetka u nás pobude jen krátce, a chtěli jsme zvolit řešení dlouhodobé.
" Já bych se vzdala místnosti na prádlo", napsala mi kamarádka. " Já ne!" řekla jsem si v duchu.
Samozřejmě jsem se nakonec vzdala místnosti na prádlo, jiná možnost nebyla. Skříně zaplavily pokoje a další prostory, žehlicí prkno našlo domov u klavíru, pračka v umývárně…a prádlo visí všude. Roztomilá dekorace, a pokaždé jiná.
Nakonec prádlo docela dobře zapadlo do koloritu domácnosti. Náš dům nikdy nebyl učesaný, na trámech visí připomínky nejrůznějších akcí, obrázky dětí, pozvánky, kraslice, mokrá vysvědčení, a vůbec je na každém kroku nějaká připomínka našeho života. Mít vydrhnutou domácnost jsem dávno vzdala.
Mít velkou rodinu nám ale přineslo především spoustu pozitivního. Je to báječná škola komunikace - pokud člověk nechce, nikdy není sám. Když jsem dostala jakousi střevní chřipku, a ležela vyčerpaná a zmožená v posteli po probdělé noci, soucit dětí neznal mezí. " Klidně lež", nařizovaly mi, " všechno bude v pořádku. My to zařídíme." Za chvíli přišel Danek s kolou a ledem. " Volal jsem tetě, co ti máme dát, a říkala, že je dobrá kola s ledem. Tak jsem zajel do obchodu a tady ji máš:" Brouček zlatý!
" Oběd jsme uvařili s Dominikem a teď jdu upéct buchtu", hlásila mi Helenka, když jsem se probudila. " Máme ti něco donést? Uvařit?"
" Umyla jsem koupelny a teď jdu vysávat. Nebude tě to rušit?" nakoukla do pokoje Zuzka.
Úžasná pohoda. Když se vrátil táta, ani nepoznal, že je doma nějaká krize.
Nebo když jsem tuhle usnula po obědě, objevil se vedle postele lísteček: " Uklidila sem kuchiň a naložila mičku. Chceš kafe? Odepiš ANO-NE. Chceš čaj? Odepiš ANO-NE." Zakroužkovala jsem příslušné odpovědi a donesla odpověď na stůl. " Už se to nese!" hlásila mi za chvíli malá pomocnice. Báječné nedělní odpoledne!
Ovšem největší radost stále zažíváme při večerním "pokecu". S příchodem nových dětí jsme se plácli přes kapsu a starý laboratorní stůl nahradili masivním velkým rozkládacím stolem z IKEA. Vejdeme se k němu všichni a probereme kdeco. Jeden takový modelový kaleidoskop s praktickým výstupem:
" Ja chaču tiba, děvečka maja", notuje si Dominik pořád dokola. " Co je to česky?" ptá se ( pořád ještě mě udivuje, že naše děti nerozumí ruštině!)
Hela: " Viděla jsem úplně haluzáckej top. Koupíte mi ho?"
Já: "Máš kapesný, ne?" K Dominikovi: " Chci tě, holčičko moje."
Michalka: " Tys mi něco říkala, mami?"
Zuzka: " Jakej, Helo?"
Hela: " Takže nekoupíte!"
Já: " To jsem říkala Dominikovi." K Hele: " Jakej je rozdíl mezi haluzáckým a hustým?"
Míša: "Ale Dominik přece není holčička!"
Dominik koulí očima: " Jééé! To je PÍSNIČKA."
Hela koulí očima: " Jééé! To je hrůza, všechno překládat do staročeštiny."
Danek: " Koupíš mi tuhle knížku o mravencích?"
Dominik: " Já potřebuju zesík a nový hajtky."
Táta: " Hele, Domingo, jestli si chceš vydělat na hajtky, můžeš naštípat místo mě dřevo."
Danek: " A já? Co mám udělat já?"
Táta: " Taky můžeš štípat dřevo. Je ho tam dost."
Hela: " No to je teda nespravedlivý! A já si mám vydělat jak?!"
Já pohotově: " Můžeš žehlit prádlo!"
Zuzka: " No počkej - a co já?"
Tak nějak se zrodila myšlenka na Veřejně prospěšné práce. Na nástěnce se objevil seznam prací, které nepatří k běžným povinnostem, a které lze z naší strany rozumně honorovat. Hodinovou mzdu jsme po dvou dnech změnili na úkolovou, a máme vystaráno. Upřímně řečeno, MĚLI jsme dojem, že by děti měly pomáhat bez skrupulí. Ale když jsme si to probrali tak kolem a kolem, stejně z nás většinou ty peníze na svoje zájmy vytahaly, a přimět je k pomáhání na zahradě a doma nebylo nikdy jednodušší. Dnes přijdou ze školy, mrknou na seznam, a jdou na hodinku něco dělat. Sekat trávník, natírat dveře, mýt okna, štípat dřevo, nebo cokoliv jiného dle momentální potřeby. Zpočátku manžel brblal, že to odbývají, ale jak rychle se naučili pracovat dobře a efektivně!
" To je hrozně nebezpečné", namítal jeden známý, když se o našem systému dozvěděl. Nevím, co přesně měl na mysli, ale musím říct, že se tímto způsobem vyřešila spousta dřívějších sporů a hádek.
No nic, jdu pověsit prádlo. Nebo že bych to připsala na seznam veřejně prospěšných prací? Děti se každou chvíli vrátí ze školy…
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.