Když jsem teď držela v ruce svoji knížku, která vznikla z internetových článků na Rodině, uvědomila jsem si, že řada věcí už dnes neplatí. A kdybych na to snad chtěla zapomenout, upozorní mě naše děti. Musím to dát do pořádku.
Tak především kluci už mají taky každý svůj pokoj. Zničehonic nám jeden z nich dospěl. Vůbec jsme si nevšimli, kdy se to stalo, ale minulý týden přišel a zeptal se: "Tati, co je potřeba udělat?" Manžel zůstal dojetím naměkko, neb poslední dva roky s námi syn mluvil pouze jako s brzdou svého osobního rozletu…jak milá změna!
Tak tedy pokoj - celou dobu připravený k rozdělení, až přijde čas. Čas přišel, když si kluci začali zvát domů svoje vlastní kamarády (a hlavně kamarádky), nikoliv kamarády všech. Ten druhý potom bloudil bytem a musel si připadat jako my kdysi na kolejích, když jsme narazili na zamčené dveře do pokoje. Věc s tím související, je úklid. Proč by si měl Domingo uklízet, když Dan si pozval holku?!
Rozdělení pokoje, byť rozumem pochopitelné a pochopené, mi ve skutečnosti rvalo srdce jako rozdělení republiky před 13 lety. Vlado pokoj nafilmoval a vyfotografoval ze všech stran - tady jste spolu usínali, špitali si, tady jste se učili hrát na kytaru, číst, psát, hrát si, tady jste měli svoje první kamarády, zvířata, lásky. Už nikdy to tak nebude. Celej život, když jste si lehli do postele, jste viděli jeden na druhého, a teď, když se budete chtít na sebe podívat, uvidíte zeď.
Vznikly dva pokojíčky jako dlaň, a naši kluci, srostlí svým dosavadním životem jak siamská dvojčata, se od sebe odpreparovali. Dan odešel na Umělecko-průmyslovou školu, a domů jezdí jenom na víkendy. Domingo se potkal se slečnou, se kterou tráví stále víc času. Pokoje, které vznikly, jsou tak osobité jako oni dva, naši brášci. Domingův plný hudby a knih, Dankův zařízený jako orientální čajovna. Čím více se kluci snaží být každý sám sebou, tím jsou si fyzicky podobnější, mají podobný hlas, i vkus. Slečna na fotce u Dominika v pokoji je velice podobná té druhé, kterou mi ukázal Danek :)
A změnili jsme i financování středoškoláků - převedli jsme na ně víc odpovědnosti, rozhodnuti ponechat na jejich osobní volbě, jestli si koupí něco na sebe nebo pojedou na koncert nebo si budou šetřit na lepší kolo (oni by samozřejmě chtěli všechno!). Platíme jim jenom jídlo, a dokud studují, poskytujeme jim služby (ubytování, starost o prádlo, atd.) za definovanou výpomoc v domácnosti. Možnost přivýdělku na nepopulárních nárazových akcích už mají jen ty mladší holky. Starší dostávají 3 000Kč měsíčně na dopravu, knížky, učebnice, časopisy, oblečení, boty, kosmetiku, akce, kredity, dárky…a je na nich, jak s nimi naloží. Zatím si vedou účetnictví, které s nimi kontrolujeme, ale zdá se, že se chovají dost rozumně.
Přesto není všechno růžové, jak by se snad mohlo zdát. Starosti a vrásky nám dělá Helča.
Když jsem si před pár lety pochvalovala před jednou zkušenou pěstounkou, jak jsme všechno hezky zvládli, řekla mi: " Neraduj se předčasně, ono se to všechno ještě jednou vrátí - v pubertě." Tehdy mi připadla jako nepřející škarohlíd.
Vrátilo se to.
Zmizely mi nějaké peníze. Srdce mi pokleslo, tak hluboké to bylo zklamání, zoufalost, lítost. Nikdo o nich nic nevěděl, pochopitelně. Dva týdny mi bylo hořko a chodila jsem jak tělo bez duše. Co můžeme dělat? Svěřit se? Svěřila jsem se.
"Jaké máte problémy?" zeptala se druhá strana. "Kouří? Pije? Fetuje? Toulá se? Má konflikty se zákonem? Nějaké oplétačky s policií?"
Ne, ne, ne, ne, ne, ne. Tak jaképak problémy? Je prostě v pubertě!
Ale nelíbilo se mi to. Zase začít zamykat peníze? Proboha, kde to žijeme?!
Po dvou týdnech se peníze objevily v koši s prádlem na vyprání. Nikdo je tam nedal, nikdo je v životě neviděl.
Pokrok? Pokrok!
Neusvědčili jsme nikoho, ani se o to nesnažili. Doufáme jen, že se to nebude opakovat.
A bohužel jsme po půl roce klidu zjistili, že Helin nápadník je opět na scéně. Tak dlouho a tak vynalézavě ji pronásledoval, až se mu podařilo odehnat od ní všechno živé a znovu ji dostat do svého područí - a tentokrát se vším všudy. Zjistili jsme to v létě, i když podezření jsme měli už delší dobu. V tu chvíli jsme měli dojem, že je zhola zbytečné něco podnikat, je to přece její život, její představa o štěstí. Co nás ale nesmírně zasáhlo, to je její hluboké odtažení od rodiny. Jakoby v náručí despotického partnera nacházela větší jistotu než ve středu naší rodiny, která má zcela jistě mnohem demokratičtější základ.
Helča přestala žít jako šestnáctileté děvče. Nikam nechodí, opustila všechny dosavadní aktivity, všechny kamarády, má jen jeho. Jednou se pokusila jít s partou kamarádů na koncert, ale dozvěděl se to, přijel tam a ztropil jí scénu…tak nechodí nikam.
Snažíme se s ní pracovat na sebereflexi, na pochopení toho, že tohle není láska. Moc bych si přála, abych příště nebo kdykoliv jindy mohla napsat, že Helča se už zase směje a je plná života. Zatím se v tom plácá…a my s ní.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.