Kola opřená o branku

Přicházím domů a pohledem počítám kola opřená o branku. V předsíni se přebrodím přes boty, odhaduju, které patří klukům a které holkám.

„Ahoj“, volám do etéru. Z dětských pokojů se ozývají výbuchy smíchu. Překročím několikery aktovky a vstoupím do kuchyně. Dřez přetéká nádobím. Všude se válejí prázdné sáčky od chipsů, bonbónů, tangů a popcornů.

Obyčejný všední den.

Jak se nám kdysi líbilo mít dům s velkým multifunkčním prostorem, ve kterém se schází celá rodina! Teď si díky tomuto uspořádání připadám jako vetřelec ve svém domě. Sednout si ke kávě, když kolem vás poletují kamarádi dětí? Natáhnout si nohy a pustit oblíbenou hudbu? Nic z toho nemá příchuť soukromí.

Už to totiž nejsou žádné děti, ale slečny a mládenci. Jejich složení se mění. Kamarádi z dětství se někam vytratili a místo nich nastoupili jiní. Mají svůdné pohyby, dívky holá záda, a pokaždé jinou barvu vlasů.

„Hlavně aby se nechytli žádné party“, vzdychali naši rodiče a my jsme se úzkostlivě stranili všeho, co mohlo být nazváno partou.

„Hlavně aby se nechytli žádné party“, vzdycháme my, a naše děti honem pospíchají najít nějakou tu partu, které by se mohly chytnout.

„Proč nás omezuješ?“ ptají se nepřátelsky. „Všichni chodí na zábavy (festivaly, koncerty…), jen my nesmíme.“

Není to pravda. Jenom jim nedovolíme VŠECHNO.

„Ty prý seš lepší matka než já“, dozvídám se od maminky jednoho kamaráda našich dospívajících. „Vaše děti prý můžou všude a můžou pít pivo.“

Úpím. Moje děti NEMŮŽOU pít pivo, ale neptají se mě. Hned tentýž den se pokoušíme o vyjasnění pravidel.

V noci musím do nemocnice vyšetřit zraněného mladého muže přesvědčeného o své nesmrtelnosti. Je jen o málo starší než Dominik. Kolik takových už jsem viděla! Řízení auta v opilosti, rvačky, frajeřinky – alkohol nechybí prakticky nikdy.

Přede dveřmi stojí vystrašení rodiče, v rukou žmoulají mokré kapesníky. Vysílám k nim vlny sympatií. Kéž se nikdy neocitnu na jejich místě!

Posílena vědomím vlastní pravdy vyprávím ráno o svém nočním výletu a znovu apeluji na dodržování pravidel hry.

„Seš staromódní“, obviňujou mě. „Všichni pijou pivo.“

A: „Když nás nepustíte, půjdeme sami.“

Ale přes veškerá silná slova nakonec dodržují naše zákazy a příkazy (spíše úpěnlivé prosby) – jak dlouho ještě?

Docela by mě zajímalo, co v takové situaci dělají ostatní rodiče. Nebo jiné děti takhle nevyhrožují? Škoda, že nemůžeme některé výchovné okamžiky vrátit a zvládnout lépe. Určitě bychom je nevedli k takové názorové samostatnosti.

Pojídám množství čokolády. Nejlepší je ta s mandlemi. Je mi trochu líp.

„Poslyšte“, snažím se dál, „domluvme se, že nám dopředu nahlásíte, kdy kdo přijde na návštěvu. Chci to vědět, vadí mi, když přijdu domů a najdu tu plno cizích lidí.“

„To jsou NAŠE návštěvy,“ dozvídám se, „ty se tě vůbec netýkají.“

„A taky bych byla ráda, kdybyste nejdřív uklidili kuchyň než si sem někoho pozvete.“

„A proč? Tak nanosíme občerstvení do pokoje, a je to“, mají to hned vyřešeno.

Vysvětluju svůj postoj, a používám i nepopulární argument, že dům je náš, nikoliv jejich (jak jsem to kdysi nenáviděla!).

„To není fér“, protestují. „Dobře víš, že my nemáme žádný SVŮJ DŮM, kam by mohli naši přátelé bez omezení.“

Hm. Stydím se. Mají to těžší než my.

„ A Helin kluk taky nemusí chodit každý den, ne? Vždyť takové tempo se ani nedá zvládnout. Stačí, když se uvidíte dvakrát týdně.“

„Tak pozor!“ povstal náš ochránce lidských práv. „Do všeho nám kecáte, ale do našich VZTAHŮ vám nic není!“

„Láska se nedá naplánovat“, poučuje nás Hela.

V noci brečím do polštáře. Kde děláme chybu? Kam zmizely naše milé, přátelské, otevřené děti? Proč se každý rozhovor musí změnit v hádku?

Líčím svoje pocity kamarádce, která je náhodou psycholožka a naše děti zná jak své boty téměř odnepaměti.

„Víš, měla bys jim víc věřit. Jsou dost silní, aby se o sebe uměly postarat samy – i když trocha pokory by jim neškodila. Ale jedním jsem si úplně jistá: vaše děti vás hluboce milují.“

Hýčkám si tu větu jako vzácný křehký dar.

Přicházíme s manželem domů a já pohledem počítám kola opřená o branku.

„Jé, promiň,“ omlouvá se manžel, zapomněl jsem ti říct, že dnes přijde Fanda, Lukáš, Katka a Tereza. Hlásili to.“

Přebrodím se botami v předsíni a zamířím rovnou do garáže. Syn tu má bicí soupravu (auto bydlí venku).

V ruce potěžkávám paličky a počítám bubny. Je jich pět – jako dětí.

První údery jsou nesmělé, ale za chvíli mlátím do bubnů jako smyslů zbavená. Je to ohromná úleva.