Přílišná očekávání

Článek se mi moc líbil, moc, děkuji autorce. Také jsem si svého času pohrávala s myšlenkou osvojení dítěte. A jako asi každý, přemýšlela nad tím, co má větší význam geny či výchova? Po pravdě řečeno, dodnes to nevím, sama mám dvě vlastní děti a někdy mě naprosto vyvedou z míry tím, jak jsou odlišné ode mě či manžela. Nebo jak jsou odlišné od toho jak sami sebe vnímáme? Na druhou stranu výchova...výchova usměrňuje to, co jim bylo dáno do vínku. U vlastních dětí máme výhodu, že je známe od počátku zrození, máme dost času se s nimi seznámit a pak v pravý čas zvolit správné výchovné postupy, vytvořené idividuálně každému dítěti na míru, protože každý je trochu jiný, že, a na každého zabere něco jiného, že? Ale adoptované dítě k nám přichází anonymně, čím přichází později tím míň máme možností ho skutečně poznat a může se stát jak píše autorka, že se tolik bojí, aby se nevrátilo spátky do děcáku, že hraje jen svou roli člena rodiny. Myslím si, že takovém případě nezbývá než dítě zahrnout přízní ať je jakékoliv, má za sebou etapu života do které nepatříme a do které nikdy patřit nebudeme, musíme ho jen přímout takové jaké je, se všemi jeho chybami, nic nepotřebuje víc, než bezpodmínečnou lásku svých nových rodičů. Možná se to časem srovná a nebo taky ne. Přílišná očekávání se v přípdech adoptovaných dětí, ale nakonec ani u těch vlastních, asi moc nevyplácí...když budeme chtít mít kolem sebe jen samé perfektní lidi, zůstaneme sami, ani my nejsme chodící splněná přání našich rodičů, manželů, přátel.